Autor: Hedy Hedy

Celým jménem Americký pit bull teriér, známý také pod značkou APBT. Řadí se do skupiny teriéru. Zemí původu se uvádí Spojené státy americké. Tento druh není celosvětově uznaný jako plemeno.

Popis

Vzhledově lze tuto rasu přirovnat k Americkému stafordšírskému teriéru (značka AST). Zdají se být velmi podobní, avšak povahově se liší. V minulosti byly tyto rozdíly viditelnější. Pitbull teriéři byli využíváni účelově a dbalo se u nich na povahové rysy. Stafordteriéří byli na rozdíl od nich přizpůsobeni na vzhled. AST je častěji používán na výstavy, proto je také oficiálně mezinárodně standardizované plemeno.

Pitbull má velmi svalnaté tělo. Postava je středně vysoká. Váha u dospělého psa je 14 až 23 kg a u feny přibližně o 2-4 cm méně. Výška je u pohlaví stejná, přibližně 45-56 cm. Zbarvení srsti je různobarevné. Psi této rasy se dožívají přibližně 12 let.

Péče

Než se rozhodnete pro koupi této rasy, měli byste zvážit určité fakta. Prvním z nich je důkladná studie tohoto druhu. Druhý bod je prozkoumání matky a otce vámi vybraného štěněte. Dbejte na prověřený chov a vyvarujte se vrhu bez prokázaného původu.

Pitbull není náchylný na nemoci, avšak jako každé větší plemeno může trpět na torzi žaludku. Dbejte tedy na správně zvolené krmivo. Důležitá je také péče o srst, kterou zajistíte pravidelným kartáčováním. Pitbull teriér je náročný na pohyb. Každý den potřebuje velké množství pohybu.

Při výcviku je nutná disciplína a důslednost. Pravidelné povely, láska a výdrž vám zaručí spokojenost mazlíčka.

Historie

Jak jsem již zmiňovala Americký pit bull teriér pochází ze Spojených států amerických, kde sloužil k bojovým zápasům. Ty jsou dnes nelegální. Kvůli těmto událostem je velkým počtem lidí považován za nejagresivnější a nejnebezpečnější plemeno. V některých zemích je dokonce jeho chov zakázán. Opak je však pravdou. Pří správné péči je tento druh vyrovnaný, citlivý a vhodný do rodiny k dětem.

Touto rasou se zabývá velké množství organizací, jako například ADBA. Jedná se o asociaci psů, která umožňuje (při registraci) odchovávat plemena s průkazem jejich původu.

Hledáte zvířecího kamaráda? Pokud ano dovoluji si vám představit úžasného pejska. Doufám, že ho všichni budete znát. Je to BERNSKÝ SALAŠNICKÝ PES, učenlivý, spolehlivý a vnímavý.

Na pohled vypadá děsivě, ale udání klame, ve skutečnosti jsou velice milujícími mazlíčkem. Tento pejsek je opravdový přítel člověka. Pokud si ho chcete pořídit, dbejte na to, aby měl dostatek prostoru.

Tento pejsek by neměl bydlet v bytě. Má rád velkou zahradu, kde se může vydovádět a pořádně si užívat. Na čem ale lpí, je rodina. Je to velice společenský pes. Pokud by si ho chtěl pořizovat člověk, který je sám a celé dny je mimo domov a pejska si nemůže brát s sebou, tak ať si ho raději ani nepořizuje.

Berňáček by totiž hrozně trpěl. Obzvláště miluje děti. Je také ideálním hlídačem vašeho domu. Nic mu neunikne. Nemusíte se ho bát, tento pejsek vůbec není agresivní, bojácný a plachý. Rozeznáte ho velice jednoduše, je dlouhosrstý, a jeho srst má tři barvy (černá, bílá a hnědo-červená). Je to takový veliký plyšák.

Lehce se cvičí a kdysi byl využíván aby hlídal ovčí stádo, no prostě byl zvyklí žít na salaši (možná proto to je salašnický pes). Byl také i honácký a tažný pes. Berňáček pochází ze Švýcarska. No, tak vidíte, tento pejsek je tak milý, že mu snad ani nejde odolat. Pokud máte rodinu a toužíte po psím členovi, tak si pořiďte tohoto pejska.

Je to ideální člen do vaší rodiny, který se jen tak neztratí. Jak už sem psala, miluje veliké prostranství. Takže pokud máte velikánkou zahradu tak šup! Jako štěňátko je velmi roztomilý, ale dlouho malý pejsek nebude. Rostou velice rychle. Ale jestli jste přesvědčeni, že to je pejsek pro vás tak si ho pořiďte. Pejsek bude rád za každé vaše pohlazení a pamlsek. Je to hotový miláček.

Tak na co čekáte? Koukněte se na internet a najděte si toho vašeho pravého Bernského salašnického psa.

O tom, zda je jeho pes vhodný na canisterapii, už přemýšlel jistě nejeden majitel. V podstatě úplně nezáleží na tom jaké plemeno máte, ale především na povaze vašeho psa. Pro každého jedince určitě existuje činnost, pro kterou bude nejvhodnější a v dnešní době nepřeberného množství různých psích sportů a jiných aktivit není problém si vybrat. Ale jak posoudit, jestli je právě ten váš pejsek vhodný na canisterapii?

Co je to vlastně canisterapie?

Pokud bychom se řídili doslovným překladem (canis = pes + terapie = léčba) dostaneme se k významu slova canisterapie = léčba psem. Řekla bych, že tento výsledek je v podstatě pravdivý i když je to přece jen trochu složitější. Pod slovem léčba si asi většina lidí představí polykání prášků, dodržování určených léčebných postupů, injekce apod. Ale musíme si uvědomit, že při každém léčebném postupu je velmi důležitá také psychika léčeného pacienta. Pokud má pacient nějakou pozitivní motivaci určitě léčba postupuje mnohem lépe a výsledky se dostaví rychleji. Ať už polyká prášky nebo dostává injekce.

A teď zpátky ke psům. Jistě každý majitel už poznal, jak mu jeho pes umí zlepšit náladu jenom tím, že ho radostně vítá, kdykoliv přijde domů. Je velmi příjemné vědět, že vás má někdo rád a to za každé situace. Ne nadarmo se říká: „Pokud si chcete koupit lásku, kupte si psa.“ A této vlastnosti psů se využívá mimo jiné právě u canisterapie.

Kdy to začalo a jak pomáhá….

Canisterapie se k nám do republiky dostala v 90. letech minulého století a od té doby se psi využívají u lidí, kteří mají vrozené tělesné a smyslové vady, při ochrnutí, křečích, deformacích, poruchách vnímání a vyjadřování, po úrazech, u poruch socializace apod. Dnešní výsledky dokazují, že opravdu pomáhá nejen ve zdravotnických a sociálních zařízeních.

Aktivní canisterapie pomáhá rozvíjet jemnou a hrubou motoriku a zlepšuje psychickou i tělesnou zdatnost. Klienti procvičují jemnou motoriku např. při nasazování obojku, připínání psa na vodítko, při česání a kartáčování, hlazení a mazlení pejsků. Hrubá motorika se rozvíjí formou různých her, kdy klienti vodí pejsky mezi kužely, překonávají překážky, překračují a podlézají pejsky apod. 

U pasivní canisterapie se psi používají k polohování většinou nepohyblivých klientů za odborného dohledu zdravotníků a pomáhají zahřívat určená místa na těle. Výhodou je, že psi mají normální teplotu mezi 37 – 38 °C, tedy o stupeň vyšší než člověk, kterého zahřívají.

Je můj pes vhodný?

Z vlastní zkušenosti vím, že na každého canisterapeutického psa jsou kladeny nejen fyzické, ale především psychické nároky. Proto nezáleží vůbec na tom, zda je pes čistokrevný nebo jen „voříšek“. Nezáleží na velikosti ani plemeni psa. Nejdůležitější je povaha. Pes musí mít pevnou klidnou povahu, nesmí být agresivní ani bázlivý a měl by se dobře snášet s ostatními psy. Proto je každý canisterapeutický pes testován nejen z poslušnosti, ale především z povahy a to i v různých neobvyklých situacích. Pokud pejsek nesloží tuto speciální zkoušku, nemůže canisterapii vykonávat.                                                 

Podle čeho vybírat psa na canisterapii?

Pokud se teprve chystáte pořídit si psa vhodného na canisterapii, začněte tím, že se porozhlédnete mezi plemeny, která jsou přeci jen vhodnější pro své povahy. Při canisterapeutických zkouškách posuzuji v posledních letech nejčastěji  hlavně labradorské a zlaté retrívry, border kolie, německé ovčáky a pak už je to různé, záleží spíš na povaze konkrétního jedince než na plemeni.

V případě, že plánujete psa s průkazem původu, kontaktujte raději tu chovatelskou stanici, která už má s canisterapií zkušenosti. Ale u každého štěněte je to vždy trochu sázka do loterie. Z deseti štěňat může být vhodných pouze devět a desáté, které jste si vybrali, ne a neuděláte s tím vůbec nic. Povaha se navíc dotváří teprve až v dospělosti, takže u velkých plemen to může být klidně až kolem druhého roku věku psa.

Něco úplně jiného je, pokud si vyhlédnete psa z útulku. Samozřejmě, je chválihodné, že chcete pomoci některému z opuštěných pejsků a určitě vás nechci od tohoto kroku odradit, ale převážná většina psů z útulku, až na výjimky, není ke canisterapii vhodná. Proč? Protože v útulcích končí převážně psi problematičtí, se špatnými zkušenostmi s lidmi, špatně vychovaní a nezvladatelní a často i nemocní.  A hlavně, nikdy nevíte, čím si prošli a jak se zachovají v nějaké stresové situaci, která může při canisterapii nastat. Vím o čem mluvím, měla jsem několik psů z útulku a jen jedna fenka z nich byla vhodná.

Co říci na závěr?

Canisterapie je záslužná činnost pro druhé a obdivuji každého, kdo se jí nezištně věnuje. Ale přesto, že máte určitě ty nejlepší úmysly, si musíte vždy uvědomovat, že pes je jen zvíře a zodpovídáte za něho vždycky jenom vy a nikdo jiný. Proto buďte soudní a pokud zjistíte, že se váš pes na canisterapii opravdu nehodí, najděte pro něho nějakou jinou vhodnější aktivitu. Vždyť ho přece kvůli tomu, že nesplnil vaše očekávání, nepřestanete mít rádi.

Jistě si nejeden majitel pejska už někdy pomyslel, že by rád nějak pomáhal jiným potřebným lidem. A když už má pejska, který dělá takovou radost jemu samotnému, proč by nemohl přinášet radost i ostatním. Ale jak na to?

Když mi před lety kamarádka navrhla, abych si udělala se svými pejsky canisterapeutické zkoušky, okamžitě se mi vybavil obrázek velkého psa, který polohuje postiženého člověka. Tenkrát jsem si myslela, že canisterapii může dělat pouze velký klidný pes, který vydrží delší dobu v leže na boku prohřívat postiženého ležícího člověka. V té době jsem vlastnila středně velkou kříženku z útulku a fenku německého ovčáka, obě byly mladé a velmi aktivní. Představa, že by klidně ležely na boku déle než dvě minuty, mi připadala v jejich případě dost absurdní. Ale přece jen mi to nedalo, začala jsem si shánět informace o canisterapii a zjistila jsem, že možností je mnohem víc.

Zkoušky jsem s oběma fenkami úspěšně složila a naše první cesta vedla za malými dětmi do mateřské a základní školy, pro které jsme s kamarádkou připravily různé naučné a pohybové hry. Také jsme se jim snažily vysvětlit, jak se k cizím pejskům mají chovat, aby jim pejsci neublížili. Někomu by se to zdálo možná málo, ale už tenkrát se komerční televize předháněly, která dřív zařadí do zpravodajství informaci o pokousaném dítěti. Kamarádka měla velkou bílou fenu švýcarského ovčáka Fleur a já chodila s kříženkou hnědobílé barvy Amálkou. Fleur bývala za každé situace velmi klidná a Amálka byla naopak hodně veselá a měla moc ráda děti.  Proto se výborně doplňovaly a jejich rozdílný temperament jsme mohli velmi dobře využít k velkému množství motivačních her.

Dnes už je canisterapie velmi žádaná v mnoha ústavech, domovech důchodců apod. a je zcela běžné, že jejich zaměstnanci se s majiteli canisterapeutických psů domlouvají na konkrétních potřebách klientů a vytvářejí podle toho program šitý na míru. Velcí a klidní psi se často používají k polohování, jiní k podnětným hrám motivujícím např. postižené děti k různým činnostem a z vlastní zkušenosti vím, že třeba někteří autisté komunikují mnohem lépe za přítomnosti psa.

Pejsek bývá pro všechny opravdu silná motivace. V této souvislosti se mi vybavuje moje působení v domově důchodců, kde jedna babička vůbec s nikým nemluvila a teprve díky našim pravidelným návštěvám začala postupně komunikovat s ostatními. Velmi si oblíbila Amálku a vždy, když měla přijít, jí schovávala všechno maso od oběda. Teď už to mají lidé provozující canisterapii o něco jednodušší, ostatní si jich váží a zájem o ně je opravdu velký. To naše začátky byly někdy hodně těžké.

Tenkrát měla o naše pejsky velký zájem jedna paní ředitelka domova důchodců a ústavu, kde byly mentálně postižené dospělé ženy a proto se s námi domluvila na pravidelných návštěvách. Ona byla milovnice psů, ne však někteří z personálu. Dodnes nezapomenu, jak se na nás dívali skrz prsty, co tam s těmi psy vůbec pohledáváme a vadily jim i psí chlupy na zemi. Také hned naši první návštěvu ústavu pro mentálně postižené ženy, využili k tomu, že nám jich tam nechali asi padesát a šli si v klidu na kávu.

O nějaké přípravě z jejich strany se nám ani nezdálo. Ale naštěstí nás to neodradilo a po nějaké době se vše zlepšilo. Potom jsme s kamarádkou ještě několik let chodily nejen do zmíněného ústavu, ale i na různé akce pro děti, kam jsme byly často zvány. Víc se toho nedalo bohužel stihnout, protože jsme chodily do práce a hlavně, pro pejsky je tato činnost psychicky velmi náročná a je potřeba jim dopřát dostatečný odpočinek.

V současné době už aktivně canisterapii nedělám, protože žádný z mých pejsků k tomu není vhodný. V našem sdružení působím jako jedna z rozhodčích pro posuzování vhodných canisterapeutických psů. Při zkouškách se setkávám s obětavými lidmi, kteří chtějí pomáhat ostatním a je mi s nimi opravdu dobře. O tom, jak se vhodný pejsek na canisterapii posuzuje a jaké vlastnosti by měl mít, zase někdy příště…

Hledáte parťáka do bytu i na zahrádku a nechcete velkého psa? Pořiďte si chlupatého „gaučáčka“.

V tomto článku Vás seznámím s nepříliš známým plemenem a tím jsou Ruské barevné bolonky.

Jsou to malá, skromná a veselá zvířata vděčná za každé pohlazení. Bolonky jsou vyšlechtěny z boloňských psíků, kteří byli vyšlechtěni pro potěchu šlechtičen v Itálii v okolí Boloně. Jejich blízcí příbuzní jsou Bišonci, Maltézáčci, Havanští psíci, Lhasa apso, Shi-tzu a podobná malá chlupatá plemena. Jsou nenároční, mazliví a hraví, ale také velmi citliví – snadno vycítí, že se necítíte zdraví, nebo že je Vám smutno a přijdou se pomazlit a utěšit Vás.

• Boloňský psík

Nejprve něco o boloňáčcích: Výška v kohoutku (kohoutek je nejvyšší místo hřbetu zvířete zhruba „za krkem mezi lopatkami“) se pohybuje kolem 25-30 cm. Váha se uvádí mezi 2.5-4 kg. Srst je bílá a dlouhá, není to klasická srst, jako u jiných psů, kteří se vyčesávají (trimují), ale spíše připomíná vlasy. Boloňští psíci se musí česat co nejčastěji a pravidelně chodit na stříhání. Podle standardu plemene a výstavních pravidel, by měla být srst udržována delší a nadýchaná, ale z hlediska praktičnosti a času, kdy je pejsek „jen“ jako mazlíček bývá lepší chodit pravidelně (zhruba jednou za 3 měsíce) na stříhání. Ostříhaná srst se necuchá a nemusí se proto tak často česat. Z vlastní zkušenosti vím, že stříhání prospívá i náladě pejska, nemáte-li čas česat pejska pravidelně, aby se chlupy nezacuchaly. Boloňáčci jsou anti alergenní (tedy pejska si mohou pořídit i lidé s alergií na zvířecí srst).

• Ruské barevné bolonky

A teď už o samotných bolonkách: V roce 1958 byla do plemenné knihy zapsána a v roce 1966 uznána standardizace „Ruské barevné bolonky“, vyšlechtěné v Rusku, jak napovídá celý název rasy. Na rozdíl od Boloňských psíků jsou barevní, mohou mít v podstatě jakoukoli běžnou barvu od základní bílé a černé přes hnědou a zlatou až po různé kombinace a flíčky. Ovšem zbarvení, se kterým se narodí jim nemusí vydržet po celý život. Může se například stát, že časem zmizí fleky a srst se v podstatě vybělí, nemá na to vliv šampon ani výživa. Na kůži pod hustou srstí jsou často vidět pigmentové černé flíčky, i drápky jsou bílo-černé. Na rozdíl od Bišonků, kteří mají kůži celou světlou (pleťově růžovou) a drápky bílé. Váha a výška bolonek je zhruba stejná jako u boloňáků, ale mohou být vyšší a mohutnější, čímž se podobají spíše bišonkům (jejichž váha se pohybuje okolo 7 kg). Dospělý pes/fenka může mít okolo 30 cm a váha zhruba 6,5 kg.

• Povaha

Stejně jako u lidí je u těchto malých pejsků běžné, že „co pes, to jiná povaha“. Někteří jsou hraví celý život, někteří „zmoudří a zklidní s věkem“ a i když se rádi přetahují, nosí míčky nebo třeba hledají pamlsky, dají přednost válení na pohovce, v posteli nebo v pelíšku. Jsou rádi, když mají kolem sebe celou rodinu, kterou milují, včetně malých dětí. Jak jsem již psala, pejsci jsou veselí a citliví, ale také jsou velmi učenlivý. Když má na ně člověk dostatek času, mohou se naučit různé cirkusové kousky nebo dokonce i agility (psí „všestrannost“).

• Na fotkách je dnes tříletá ruská barevná bolonka

Na první fotce (vlevo nahoře) je vyfocena fenečka ve třech měsících – je vidět, že má krásné flíčky na hlavičce i po tělíčku. Na další fotce (vpravo nahoře) už je po prvním stříhání v jednom roce, kdy jí flíčky zmizely a zůstala jen šedá ouška. Na třetí fotce je vidět, že když je chlupatá, jsou vidět šedé fleky na zádech, které po ostříhání opět „zmizí“. Proč fleky po ostříhání nejsou vidět? Na to nedokáží „odborně“ odpovědět, ale je zjevné, že srst se barví až když odroste několik centimetrů.

                                                                                                                                                             Zuzana Dušková