Hedy Hedy – 25. stránka – DomácíMazlíček

Krmivo pro činčily

Zde si řekneme něco o krmivu pro činčily. I když se to nezdá, mají pestrou stravu. Základní stravou je voda a seno, k tomu samozřejmě patří i speciální krmivo pro činčily, které obsahuje spousty minerálů, které potřebují. V žádném případě je nekrmíme krmivem pro králíky nebo křečky, protože tyto krmiva obsahují ořechy a slunečnici a tohle činčily nesmí!

Takže pokud krmíme činčily kvalitním senem a granulemi, není potom už potřeba jim dodávat více minerálů a vitamínů.

Seno je pro ně velice důležité, mělo by být v kleci neustále k dispozici. Slouží pro čištění a správnou funkci střev. Je také dobré mít na seno nějakou nádobu, nejlépe závěsnou, kam ho můžeme nacpat. Pokud ho dáte jen tak na zem, všude ho roztahají.

Speciální granule pro činčily se také skládají z důležitých látek, jako jsou obiloviny ( oves, ječmen, pšenice) a jak už jme říkali, rozhodně ne krmivo pro křečky nebo jiné hlodavce – obsahují velké množství ořechů v kterých je mnoho tuku, které nejsou činčily schopné zpracovat a může to vést ke střevním nebo jaterním problémům.

Co se týká vody, pokud mají činčily dostatečný přísun ovoce, vodu nepotřebují skoro vůbec, ale samozřejmě vždy v kleci máme čistou vodu pro všechny případy i když zrovna činčily jí tolik nevypijí.

Pamlsky

Pamlsky jsou taky velmi důležité, řekneme si proto, které dávat a které ne.

Pamlsky ano:

* Ovesné vločky

* Dobře vysušený chleba nebo rohlíky

* Sušené kousky ovoce (křížaly, sušené švestky, hrušky, rozinky)

* Větvičky jedlých stromů (třešeň, švestka, jabloň)

* Kousky jablíčka

Pamlsky ne:

* Čerstvá tráva nebo bylinky (může způsobit nadýmání)

* Oříšky

* Slunečnice

* Vlastně jakékoli ořechy (obsahují mnoho tuku)

Chovné prostory činčil

Jak by měla vypadat klec, neboli bydlení pro činčilu? Můžeme si ji podrobně projít.

Klec musí mít určité rozměry. Výška by měla být minimálně 1metr a dostatečně prostorná s dostatečným množstvím poliček. Nedílnou součástí klece musí být větve ovocných stromů na hlodání a obrušování zubů i pro šplhání.

Podestýlka můžou být piliny nebo hobliny, také jsou speciální podestýlky pro činčily. Určitě by měla klec obsahovat také napáječku s čerstvou vodou a mističky na krmivo – nejlépe závěsné.

V kleci by také měla být větší nádoba s pískem pro činčily, ve kterém se koupou, aby si udržovaly stále hezkou a čistou srst. Je lepší při každodenním pouštění činčil ven, jim misku s pískem dát doprostřed místnosti, protože určitě z misky něco vysypou. Pozor nikdy činčilu nekoupejte ve vodě!!!

Další věcí v kleci by měl být domeček. Nám v domečku nechtěly spát tak jsme zvolili hamak závěsný, ten si velice oblíbily a spaly jedině tam.

Určitě by se měly objevit v kleci i nějaké hračky nebo věci na kousání, jinak budou okusovat celou klec. My jsme volily velké větve stromů, chvilku jim trvá, než se na nich vyřádí… a taky kostky s vápníkem. Pozor aby neobsahovali sůl, jen čistý vápník!

Ať už se rozhodnete pro jakoukoli klec – drátěnou nebo dřevěnou, hlavně aby měly dostatek prostoru na běhání a skákání a také aby byla klec dobře zabezpečena. Z vlastní zkušenosti vím, že spousty zavírání si dokážou otevřít a pak se divíme, že přijdeme z práce a činčilka nám běhá po bytě.

Terária pro želvičky

Chovné zařízení pro želvu mohou být terária, akvária nebo želví stoly. Sama jsem zatím, pokud je želva malinká, zvolila terárium o velikosti 60x30cm. Samozřejmě do budoucna budeme potřebovat mnohem větší.

Vybavení terária

Mělo by být přirozené želvímu prostředí. Podklad by měl být smíšený – část měkká, část tvrdá.

Můžeme použít substrát pro suchozemské želvy, hobliny, nebo kokosovou kůru. Substrát je podle mého nejlepší varianta. Hobliny sice dobře drží vlhkost, kterou želva potřebuje, ale míchají se do stravy a musejí se velmi často měnit, protože při vlhku chytají plíseň. Kokosová kůra zase nedrží vlhkost vůbec.

Tvrdý podklad je dobrý pro obrušování drápků. Záleží na vás, co vyberete, můžou to být oblázky, nebo třeba kusy kamenů.

Želva by tam měla mít něco, kde může spát, mělo by to být z přírodních materiálů, např. půlka kokosu, keramický květináč, nebo mnou vyzkoušený kořen, který zakoupíte v každé akvaristice.

Dále může být v teráriu miska s vodou zvaná bazének, aby měla želva přístup 24hodin k čerstvé vodě (denně měnit). Samozřejmě jsou želvy, které do bazénku za celý svůj život ani nevlezou. Naše želva ze začátku také nechtěla, ale postupem času se to stal její každodenní rituál.

Jako další by jsme měli do terária umístit nějakou dekoraci. třeba květiny. Pokud budete chtít dávat živou zeleň, tak na místa, na které želvy nedosáhnou. Myslím, že umělá varianta květin je ta nejlepší. Dekorativní kameny také nejsou na škodu.

Další nedílnou součástí terária by měl být teploměr, vlhkoměr, UV lampa a zářivka. Teploměry by měly být dva – jeden v teplejší části terária a druhý v chladnější časti.

UV lampa by měla mít sílu podle velikosti terária a také podle výšky – na balení je vždy uvedeno, jak vysoko ji máte pověsit aby jste dosáhli požadované teploty. Také by měla být vložena do keramického květináče. My jsme zatím zvolili 40W, myslím si, že prozatím úplně stačí.

Co se týká vytápění terária, pod UV lampou může želva mít až 45°C, mělo by být zapnuté střídavě. Mám z vlastní zkušenosti vyzkoušeno denní světlo zapnuté od 8:00 – 18:00hod a UV lampu od 9:00 – 11:30hod a pak od 14:00 – 16:00hod, ale samozřejmě můžete mít nastavené i jinak.

Jaký druh želvy vybrat

Pokud si chceme opravdu pořídit želvičku, musíme se v prvé řadě rozhodnout, jaký druh si vybrat.

Druhů želv je celkem sedm chovných, patří mezi ně:

1. Želva zelenavá (Testudo hermanni)

2. Želva vroubená (Testudo marginata)

3. Želva stepní (Testudo horsfieldi)

4. Želva žlutohnědá (Testudo graeca)

5. Želva pardálí (Geochelone pardalis)

6. Želva uhlířská (Geochelone carbonaria)

7. Želva ostruhatá (Geochelone sulcata)

Je to spousty druhů na chovatele začátečníka, ale mohu jedině doporučit pro začátečníky želvu zelenavou – je to nejméně náročný druh suchozemské želvy a mohou ho chovat i děti.

Želva zelená

Cena této želvy je přibližně od 800 – 1500 Kč (od chovatele samozřejmě). Želvy spadají do skupiny Cites ,,A“ tudíž jako vlastník potřebujete CITES dokumentaci k želvičce. Ať už budete želvu kupovat nebo pořizovat kdekoliv tyto papíry Vám dají k ní.

A co to obnáší?

Pokud si želvičku pořídíte i s dokumentací, musíte ji 30dnů od koupě přihlásit na krajském životním prostředí. Z vlastní zkušenosti vím, že stačí dotyčné dokumenty vložit do obálky a poslat, úřad Vám tam poté vyplní potřebné údaje, zaregistruje vás i želvu a dokumenty pošle zpět.

Další věc, kterou musíte dělat je jednou za rok posílat fotodokumentaci želvy na krajský úřad životního prostředí. Po dosáhnutí 14cm vrchního krunýře by měla být následně želva čipovaná, ale není to pravidlem. Pokud Vám veterinář napíše papír, že je to v případě Vaší želvy nebezpečné, potvrzení pošlete na životní prostředí a budete želvu podle jejich postupu nadále jednou za rok fotit.

Jak si vybrat?

Samici nebo samce? U takto malých jedinců to stejně nepoznáte na první pohled, i zkušený chovatel s tím bude mít problémy a v podstatě je to úplně jedno, jediný rozdíl který mezi nimi je ve velikosti. Sameček je vždy o 1/3menší než samice a mají při pohledu zhora krunýř výrazně širší. Samice mají naopak krunýř pravidelný.

Želvy se dokážou velmi dobře adaptovat na naše podnebí a pokud mají dobré chovné podmínky netrpí ani na žádné nemoci. Pokud je želva už dosti velká můžeme ji od jara do podzimu nechat pouze ve venkovním výběhu, kde bude mít zcela jistě ty nejlepší podmínky pro život.

Autor obrázku: Candie_N (Welcome Spring)

Co se týká chovu je samozřejmě nejlepší chovat želvy ve skupině aspoň minimálně dvou jedinců, nemusíte se bát že by se mezi sebou poprali to se opravdu nestane. Můžete chovat také jen jednu želvu, ale jako u ostatních domácích mazlíčků se jí budete muset více věnovat.

Jediný problém může vzniknout tehdy, když do jedné na sebe zvyklé skupiny želv přidáme jednoho již dospělého samce. V tomto případě může dojít k nelítostným bojům, než si samci určí kdo je tu hlavní šéf. Nikdy mezi tyto dva bojující samce nezasahujte, nechte je si to mezi sebou vyřídit i kdyby to trvalo několik dní. Až si bojem určí kdo je ten hlavní, bude klid.

Hmotnost, pohlaví a krunýř želvy

Želvy a jejich váha

Želvy a jejich hmotnost je hodně diskutovatelné téma. Sama jsem ho hodně řešila, když jsme si želvičku přinesli domů – jakou má mít želva váhu, jestli nemá málo, nebo zase hodně.

Jak jsem se sama přesvědčila, rozdíly ve váze mohou být veliké. Jsou roční jedinci, kteří mají sotva 30g a jsou jedinci, kteří mají v roce téměř 80g. Ze zkušenosti vím, že pokud se má želva dobře, je správně krmena a má správné chovné podmínky, přibírá kolem 5g týdně.

Tvrdost krunýře

Tvrdost krunýře to je další problematika, kterou bude řešit nejeden začínající chovatel. Má být krunýř tvrdý nebo měkký?

Tvrdost krunýře je různá jak u čerstvě vylíhnuté želvy, která je velmi křehká a dá se říci gumová, až po želvu dospělou, která má tvrdý jak horní Karpax, tak spodní plastron. Pokud si pořídíte želvu do jednoho roku, má horní Karpax už tvrdý a spodní plastron je takový gumový, ale ne měkký – nesmí se Vám propadat prsty. Myslím si, že pokud dáváte želvě dostatek vápníku do stravy a má dostatek vitamínu D z UV lampy, zkrátka dobré chovné podmínky, neměl by být žádný velký problém.

Deformace krunýře

Pokud bude mít želva špatné podmínky k chovu, nebude v dost vlhkém prostředí, bude mít nevhodnou stravu apod., dochází poté k deformaci krunýře neboli rachitis, která opravdu není nic pěkného. Poznat to můžete tak, že krunýř neboli, horní Karpax bude vystouplý místo toho, aby byl rovný, nebo bude propadlý.

Bohužel toto je onemocnění, které se nedá vyléčit a je trvalé. Pouze u hodně malých želv, u kterých by jste to poznali, se to dá pozastavit správným zasažením a změnou špatných chovných podmínek. Ve výjimečných případech mohou mít deformované i jiné části kostí jako jsou končetiny, nebo zobák.

Pohlaví želvy

Pohlaví želvy je velmi těžké určit, nejhůře u malých želv, protože pořád rostou a co se na první pohled podle pár základních znaků může zdát, jako samice, nemusí být tak úplně pravda. Řekneme si zde několik znaků, podle kterých byste to měli poznat, ale nejlíp a bezpečně se to pozná až v třetím roce života.

Znaky samic:

* samice mají pravidelnější až skoro symetrický krunýř

* co je tak nějak bezpečný znak který bychom měli poznat, samice má na konci ocásku trn

* samice má ocásek také o dost menší

Znaky samců:

* mají více nesymetrický krunýř

* nemají trn na konci ocásku a mají ocásek znatelně delší

Všechny tyto znaky jsou ale velice nepřesné a určit pohlaví např. u chovatele začátečníka je velmi složité. V podstatě na pohlaví tolik nezáleží, pokud budete chovat želvičku jen jednu. Sama do dnes nevím, jakého pohlaví je naše želva. :-)

Zásady chovu želv

Jaké zásady chovu bychom měli dodržovat? Shrneme si to do bodů.

Nejprve co bychom neměli:

– želvě terárium přehřívat

– želvu krmit nezdravou stravou (okurka, tvaroh, maso, piškoty…)

– želvu nikdy nenutit do věcí, které nechce dělat

– želvu chovat v naprosto suchém teráriu

– želvě dávat nevhodné podklady do terária třeba kukuřičnou drť nebo piliny

– želvu vystavovat průvanu

– želvu umístit za okno nebo na slunce

– želvě natírat krunýř různými oleji a mastičkami

– nikdy želvě do terária nedávat výhřevný kámen ani pod UV lampu neumisťovat kámen

Další zásady, které můžeme dodržet:

* občas ji odměnit méně zdravou pochoutkou (jahoda,okurka) ale rozhodně ne to používat jako denní stravu

* občas pustit želvu volně po bytě aby se mohla proběhnout (naše želva miluje běhání mimo terárium a sama už si o to řekne hned, jak mě zpozoruje)

* občas želvu koupat ve vodě o teplotě jejího prostředí

* do terária umístit kytky ale, aby na ně nedosáhla, proto jsem to raději ošetřila umělými květinami, které koupíte v každém zverimexu

* hlavní pravidlo na noc rosit terárium, trochu do rohu, nemusíte rosit celé

Nakonec zásady, které musíme dodržet:

! poskytnout želvě dobré podmínky pro chov

! krmit želvu přírodní a čerstvou stravou (pekingské zelí, čekanku přes zimu, pampelišky, jetel, jitrocel přes léto)

! sušší část terária by měla být z tvrdého povrchu kvůli obrušování drápů

! musíme želvu pravidelně měřit a vážit abychom věděli, jestli přibývá

! želvu do 30dnů od koupě zaregistrovat

Chov činčil

Činčila, říkáme si, copak je to za zvířátko? A jakpak to vůbec vypadá? Znám to?

Jsou to krásní tvorové a pokud si je ochočíte, velmi vděční. Dá se říci, že je to něco mezi veverkou a králíkem. Jsou různých barev a mutací těchto zvířátek, řekla bych, je až nespočetně mnoho.

Nejčastěji chované druhy

* Činčila standard – barva tmavě až světle šedá

* Black velvet – sametově černé zbarvení se světlým bříškem

* Wilson white – celá úplně bíla krom konců uší a ocasku ty má černě nebo tmavě zbarvené

* Black ebony – barva ebenově černá

* Tower beige – dominantní béžová

* Afro violet – barva fialová

* Činčila sapphire – lesklá tmavší šedo modrá barva

* Dark ebony – úplně uhlově černá

To by byly asi ty nejvíce chované druhy barevných mutací. Pokud se rozhodneme, že si činčilu pořídíme, musíme myslet hlavně na to, abychom jí mohli věnovat dostatek času a také velké chovné prostory. Činčily potřebují denní vypouštění z klece a proběhnutí, jsou velmi hyperaktivní. Také potřebují hodně pozornosti a péče, jinak vám obrátí klec „vzhůru nohama“.

Další věcí je, jestli se rozhodnout pro jednu nebo pro dvě činčily. Pokud bude jedna, vyžaduje dvakrát více času, pokud dvě budou mít navzájem společnost a nebude to tolik náročné. Ale pozor, ne každá činčila se snese.

Další pravidlo nezbytné pro chov činčily – nejsou mazlíčci na mazlení, mají v sobě hodně genů z divočiny, a proto nemají rády, když na ně saháte nebo je chytáte. Pořád nejsou natolik přizpůsobeny, aby jste se s ní mohli mazlit, jako například s králíkem. Nezoufejte, v každém případě jsou i výjimky, které potvrzují pravidlo a pokud jsou ochočené, rády po vás budou běhat a drbat vás ve vlasech a myslím, že i při pravidelném vypouštění z klece si s nimi užijete mnoho legrace.

V neposlední řadě nesmíme zapomínat, že činčily jsou hlodavci a to velmi zdatní, takže pro výběh mimo klec musíte zajistit místnost, kde nebudete mít nic, co by Vám mohly zničit. Na spousty věcí jsou to poměrně chytrá zvířata, ale na okusování nábytku a zdiva asi ne. Nepochopí, že to nemají dělat, takže jediná možnost hlídat je a odhánět, nebo je nechat běhat v místnosti, kterou nezničí. Další pozor bychom měli dávat na kabely jakékoliv, rozkoušou vše, co jim přijde pod tlamičku, takže pokud pouštění mimo klec, vždy s dozorem.

V každém případě, ať tak či tak, jsou moc milými a zábavnými společníky v domácnosti a nikdy se s nimi nebudete nudit.

Ochočení činčil

Ochočení činčil není jednoduchá věc, jako u každého zvířátka, které si přivezete domů. Poté, co si činčilu přivezete domů, je dobré ji hned dát do klece a ne ji vypouštět ven. Musí si na Vás zvyknout je to velice energické zvíře.

Obydlí činčil

Klec by měla být veliká podle toho, kolik činčil chcete chovat, ale i jedna činčila potřebuje prostor a pohodlí. Nejlepší klec je drátěná, neměla by být ničím natřená, protože rádi okusují klece. Spousty lidí, včetně mě jsme zvolili klec vlastní výroby ze dřeva. Jediná nevýhoda je že ji okusují. V kleci by neměly chybět poličky, aby činčily mohly skákat z poličky na poličku. Jsou velmi pohyblivé a málokdy zůstanou v klidu.

Pokud budete vyrábět svou vlastní klec, nezapomínejte na potažení silným pletivem, které nerozkoušou, rádi koušou a slabé pletivo pro ně není překážka. Další věcí je umístění klece – měla by být na světle, ale ne na přímém slunci, nebo v průvanu, mohly by totiž onemocnět. Nedílnou součástí klece by měly být větve nejlépe ovocných stromů. Činčily nejen že po nich lezou, ale obrušují si o ně zuby, proto větve nesmějí v žádném případě chybět.

Aklimatizace činčily

Jak má klec vypadat jsme si řekli a vrátíme se k tomu, co dělat, když činčilu přivezeme domů:

Dáme ji do klece a budeme ji chvilku pozorovat, než prozkoumá své nové okolí. Po nějaké chvíli strčíme do klece celou ruku a počkáme, co se bude dít. Činčila vám po ní pravděpodobně začne lézt a prozkoumávat. Můžeme zkusit dát na dlaň rozinku (jejich nejoblíbenější pamlsek) a počkat, až si pro ni přijde a uvidíte, že ano, protože rozince neodolá žádná činčila. Pak můžete zkoušet různé praktiky – otevřít dvířka, nastavit se ke kleci tak, aby Vám mohla skočit na ramena, i tam bude velmi spokojená.

Pokud máme tohle vše za sebou a činčila i Vy jste to bez problému zvládli, nechte otevřená dvířka a činčilu nechte vyběhnout z klece. Sami si sedněte v místnosti na podlahu a pozorujte co se bude dít. Pokud k Vám přiběhne a vyskočí si na Vás dejte jí rozinku jako pamlsek a za nedlouho budete kamarádi.

Je to dlouhý proces ochočování, ale pomalu a jistě si na Vás zvykne a pak už stačí, když Vás uvidí, bude Vám skákat po rameni a nohách, bude Vás drbat ve vlasech. Samozřejmě nikdy to nebude zvířátko na mazlení, sem tam se nechá podrbat za dobrotu, ale nikdy se s ní nebudete moci muchlovat, nemají to rády.

Spousta lidí říká, že je to kvůli ještě nevyprchaným genům z divočiny, někdo zase, že nemají rády, když se na ně sahá kvůli srsti. Názory jsou různé, jediné, co mohu potvrdit z mnoha odchovaných činčil je to, že jsou činčily, které se nenechají ani pohladit a jsou činčily, které si ke mně přijdou jedině pro podrbání a laskání. Z toho vyplývá, že každá z nich je jiná a jedinečná.

Achatina – obří šnek

Chov těchto krásných, velkých šneků přodělal v posledních letech velký boom. Možná už jste na ně někde narazili, možná je uvidíte poprvé, je jen málo těch, kterým se šneci nelíbili hned na první pohled. Šnečí obydlí je i velmi hezkým doplňkem do interiéru.

Pochází z různých částí Afriky, je jich asi 250 druhů a patří k největším plžům na světě. Liší se jak barvou těla a ulit, tak velikostí, nebo tvarem.

Chov a péče

Šneci nejsou na chov složitými mazlíčky, jsou časově i finančně nenároční. Hodí se jak pro začátečníky, tak třeba větší děti. Jsou tichými společníky, patří mezi živočichy, kteří jsou aktivní především v noci. Pokud o šnekovi uvažujete, měli byste také vědět, že se dožívají až osmi let.

Abyste měli šneka kde uložit, pořiďte si menší terárium, nebo postačí plastový box s víkem. Musí být dobře větraný. Plastový je praktičtější kvůli snadnější údržbě a menší váze. Vyhovující podestýlkou je lignocel. Dopřejte ho šnekům v dostatečně vysoké vrstvě, rádi se do ní zahrabávají, ukrývají. K životu potřebují vápník, kvůli tvorbě ulity, proto nezapomeňte ve zverimexu koupit sépiovou kost. Vodu můžete šnekům dávat třeba do mělké misky.

Prostor šneků zútulníte různými oblými kameny, větvemi, ale můžete použít i nějakou živou rostlinu. Je potřeba zajistit rosení, nejlépe ráno a večer, aby měli šneci tolik potřebnou vlhkost. Topení nezajišťujte topným tělískem v teráriu, postačí umístit je pod terárium.

Většina šneků je převážně býložravých, nepohrdnou jakoukoli zeleninou či ovocem, ani zelenými listy – saláty, natí, pampeliškou… Občas můžete nabídnout i bílkoviny v podobě sýrů, tvarohu, nebo psích granulí.

Hygiena

Šnek sám o sobě nezapáchá, pokud však nebudeme terárium delší dobu čistit, začne nelibě zavánět. Je potřeba čistit stěny od šnečích výkalů, měnit podestýlku a samozřejmě likvidovat zbytky potravy. Plži nepotřebují pravidelné drhnutí, občas je můžeme opláchnout pod vlažnou, pomalu tekoucí vodou.

Nemoc

Šnečí zdravotní potíže způsobí často nevhodné prostředí, nebo chyba chovatele – vlhkost, teplota, chyba ve výživě, úraz, infekce – bakteriální, parazitární, plísňové.

Očkovat anebo neočkovat?

Ono odpovědět na takovouhle otázku rozhodně v podstatě nejde. Očkování má svoje kladné, ale i záporné stránky. Teď záleží především na tom, zda vaše zvířátko chodí ven a stýká se s ostatními venku žijícími zvířaty. Pakliže na vše odpovíte ano, určitě by se domácí malíček měl nechat naočkovat.

Autor obrázku: 807th Medical Command (Deployment Support)

Nicméně, vím z vlastní zkušenosti, že neočkované zvíře je mnohem zdravější a odolnější než očkované. Může však záležet na mnoha faktorech. Zda bylo v nejranějším věku silné, jak rychle se oproti ostatním sourozencům (pokud pochází z většího vrhu) dostávalo k misce s krmením, jakou mělo velikost při narození.

Okolností je spousty, a proto si nedovolím na rovinu prohlásit, že zvíře by se nemělo očkovat. Záleží na rozhodnutí majitele. Může do toho zapadat i finanční situace, ale to si dovolím tvrdit, je až na posledním místě. Pokud si člověk pořídí čtyřnohého společníka, musí počítat s určitou finanční odpovědností.

Očkování zvíře především chrání, a proto by se mělo brát jako samozřejmost. Přesto se najdou lidé, kteří o jeho účinnosti pochybují a domnívají se, že by se nemělo používat. S tím vyvstává další otázka, kam se obrátit pro radu? Nejlépe na veterináře, kam se svým zvířátkem chodíte, ten jej už zná a ví, jak mu pomoci, proto bude nejlépe vědět, co použít.