Chovatelská stanice Király Puszta, Havířov

Ke každému pejskovi se váže nějaký příběh, ať už je smutný či veselý, pro mě jsou nezapomenutelné… Ve vzpomínkách jsem si je uchovala krásné a silné, přestože většina z nich ( až na Endyho a Rona, kteří se dnes dožívají úctyhodných 15 let ) je ve psím nebi. Někteří z těch, kterým jsem pomáhala najít nový domov: vášnivý lovec irský setr Ged, impozantní žíhaný boxer Sevols, roztomilý a svéhlavý kříženec Baryk. Ani na výletech a dovolené jsem přátelský vztah ke psům nezapřela, vždy mi nějaký z místních pejsků pobyt „zpříjemnil“.
Ti se kterými jsem přicházela na „chuť“ sportovní kynologii, a kteří mi ukázali jakým pes dokáže být člověku parťákem: Němečtí ovčáci, pes Brit, Brix , dvě fenky Brity a Bela, groenendael Rony, briardka Bára a dobrman Argo.

Prvním psem, který mi vstoupil do života a pro kterého jsem s nadšením brzy ráno vstávala, abych jej mohla vyvenčit ještě před školou, byl Alan. Kříženec špice mé kamarádky Evy. Obě jsme chodily do druhé třídy základní školy a s Alanem si užily plno zábavy. Hrály si s ním a odměňovaly ho piškoty.
Jednoho dne při hře, začal Alan velmi silně slintat. Místo zájmu o piškot ohrnul pysky, vycenil zuby a varovně na nás vrčel. Přitom couval do kouta s ocasem staženým pod břicho. Obě jsme pochopily, že jeho hrozba je míněna vážně, pomalu vstaly ze země a už ani nevím jak, Alana nalákaly na balkón a zavřely.
Abychom se z úleku vzpamatovaly, šly jsme ven. Když se po nějakém čase vrátily a zazvonily u dveří, otevřela Evina maminka a Alan radostně vyběhl, aby se s námi přivítal. Bylo to naposledy, kdy jsem ho viděla a pohladila. Jakmile Eva řekla rodičům co se stalo, odešli k veterináři. Ten diagnostikoval nervovou psinku a Alana uspal.

Ačkoli Alan nebyl můj, probudil ve mně lásku ke psům. Moje touha po čtyřnohém kamarádovi ještě zesílila a já se nakonec dočkala. Mým prvním psem byl Aris ,také kříženec, ale teriéra což dokazoval nejen jeho vzhled, ale především povaha. Po celý život ( dožil se 13 let ) nás obohacoval a připravoval různá dobrodružství, která by vydala na knížku, obsahem blízkou Robinovi od Zdeny Frýbové.
Díky Arisově temperamentu jsem se začala zajímat o výchovu a výcvik psů, které mě přivedly ke služebním plemenům. S belgickým ovčákem – Groenendaelem Ronym jsem se v roce 1992 stala členkou základní kynologické organizace v Ostravě – Mariánských Horách a poznala tak řadu zkušených kynologů i partu přátel. Později se majitelé s Ronym odstěhovali a já si pořídila vlastní fenku Německého ovčáka Britu , která byla ustájena v areálu cvičiště. Ve štěněčím věku onemocněla parvovirózou, ale s pomocí veterinárního lékaře se nám ji podařilo vyléčit. Po rekonvalescenci jsme se s vervou pustily do výcviku.
A když dovršil její 8 měsíc, přihlásila jsem nás na klubové závody do kategorie ZM. S Britou jsme se umístily na krásném druhém místě a první nám uteklo jen o jeden bod. Moje radost však netrvala dlouho, o týden později někdo Britu ukradl z kotce.

Stále jsem měla Ariska, ale do aktivního kynologického života jsem se vrátila až s mým manželem, když jsme si pořídili prvního Komondora Achilla Varpus. Tomuto krásnému a impozantnímu plemenu jsme přizpůsobili životní styl a pořídili si rodinný dům s prostornou zahradou. Zpočátku jsme neměli chovatelské ambice, ale z Achilla vyrostl krásný představitel plemene s typickou komondoří povahou – Je to plemeno neobyčejně věrné a oddané svému pánovi a jeho rodině. Při tom inteligentní a sebevědomé, které se nevnucuje v nevhodnou chvíli. Komondor má vynikající vrozené hlídací vlastnosti, díky kterým se budete cítit bezpečně. Fyzicky je to velice silný pes s atletickou postavou, kterou kryje neobyčejná šňůrová srst. Ta ho spolehlivě chrání před nepříznivým počasím a současně mu dodává výjimečný vzhled. Vůči neznámým lidem jsou komondoři uzavření, svou přízeň a lásku dopřávají jen vlastním. My ji pocítili a propadli kouzlu tohoto úžasného plemene.
V roce 2000 jsme založili Chovatelskou stanici s názvem KIRÁLY PUSZTA což v překladu znamená Královská puszta. Komondor jistými vlastnostmi krále disponuje a jsou lidé, kteří jej za krále mezi psy považují.

Píše se rok 1983, je půlka září a začala škola. Jedu autobusem k dědovi do Suché. Při nástupu do autobusu mne zaujala paní ve středních letech s velkým proutěným košíkem. Košík byl přikrytý látkou. V košíku to kňučelo, fňukalo a ….. štěkalo. Najednou se látka pohnula a z košíku vykoukla černá hlavička štěňátka pudla. Paní jich tam měla rovných osm. Také jela do Suché, ale vystupovala o zastávku dál. Já jen hleděl na to štěně a přemýšlel jsem nad tím, jaké by to bylo mít ho. S dědou ten večer jsme zahráli žolíky, jako vždy jsem prohrál a jel zpět domů.

Příští den po škole jdu k dědovi na noc, protože máme další den na sedm matematiku. Ten den škola uběhla rychle. S klukama jsme zahráli fotbal proti 6.B. Vyhráli jsme. Byl jsem spokojený a pomalu jsem si to šinul k dědovi. Děda nebyl v okně, co se děje? Přidal jsem do kroku. Dveře do dědova bytu nebyly zamčené. Otevírám kliku a hledím! Na pohovce v kuchyni štěká jedno z těch osmi štěňat pudlů, se kterými jsem jel včera autobusem. A že prý to mám od dědy k narozeninám, které mám v říjnu. V tu chvíli jsem věděl, že táta má možná problém. Zachoval se fajn a já s Darem jel domů. Rodiče Dara byli – matka pudla černý střední, otec pudl černý královský. Dar tedy rozhodně nebyl malý pudl.

Měl jsem být strojvedoucím. Avšak přečetl jsem knihy o psohlavcích a pohraniční stráži. A bylo rozhodnuto. Chci hlídat státní hranici a se psem! Problém byl v tom, že škola, kde se připravovali pohraničníci byla v Holešově a byla vojenská. Tedy internát.

Jakmile jsem věděl o mém přijetí, hledal jsem pro Dara náhradní domov. U rodičů nemohl zůstat, protože oba pracovali na železnici.
Dar našel domov u mého strejdy v Komorní Lhotce, který žil v rodinném domku. Strejda žil sám a tak dostal kamaráda. Jaké to bylo, když jsem ho tam vezl a nechal Dara tam, o tom nechci psát. Při troše fantazie, si to jistě dokážete představit. Strejda ho pojmenoval Miki. Dar, tedy Miki se stali se strejdou maskoty Komorní Lhotky. Miki dostával skoro každý den grilované kuře. Dožil se 14 let. To byl na dlouho můj opravdu první pes.

V Holešově v průběhu studia a stáží, jsem poznal co znamená vztah mezi člověkem a psem. Poznal jsem příběhy psovodů a jejich psů.
Během studií jsem rovněž figuroval v rámci výcviku. V té době jsem ještě nevěděl, že zhruba za 20 let budu figurovat na cvičáku a ukázkách. Samozřejmě jsem předtím absolvoval kurz figurantů a výcvikářů pod ČKS.
Chtěl jsem se věnovat chovu novofundlandských psů. Byl jsem asi jediný řádný člen tehdejšího chovatelského klubu, ale bez psa. V tomto období, jsem poznal svoji nynější ženu Karin a ta chtěla mít pro změnu komondora a německého ovčáka.
Od podzimu 1999 jsme žili s Karin na samotě v Palkovických Hůrkách. V té době už měla Karin Achilla, kterému byly čtyři měsíce. V přímé konfrontaci povahových vlastností s fenkou novofundlandského psa Bárou, kterou vlastnila její kamarádka, vyhrál Achill na celé čáře. A moje budoucnost s Karin byla jasná!