Chovatelská stanice u Dvou čertů, Ostrava

Provoz chovatelské stanice Bernských salašnických psů.

Bernský salašnický pes, tak jak ho známe dnes ve smyslu plemene šlechtěného pod uvedeným názvem, existuje do začátku 20. století. Jeho skutečná minulost však sahá mnohem dále. Lze předpokládat, že bernský salašnický pes vznikl během vývoje venkovské kultury a životního způsobu v samotném Švýcarsku jako regionální typ psa sedláků. Původní domovinou bernského salašnického psa je bernské středohoří, Emmental, předhůří Alp jižně od Bernu. Zdejší sedláci a ovčáci během staletí vyšlechtili typ psa, který odpovídal potřebám jejich způsobu života.

Tento pes byl všestranným a pilným pracovním plemenem: musel hlídat dvůr, chránit svého člověka, pohánět stáda a shánět je do houfu, tahat menší náklady (v létě na vozících nebo kárkách, v zimě na saních). Takový pes byl přirozeně i rodinným psem: byl neustálým průvodcem svého člověka a kamarádem při hrách dětí. Nijak nepřekvapuje, že takto pilné pracovní plemeno bylo oblíbené nejen u sedláků a na salaších. Služeb těchto silných psů využívali i obchodníci s dobytkem, řezníci, košíkáři a vetešníci.

Takovýto mnohostranný profil požadavků u psa samozřejmě předpokládal zcela určité charakterové a tělesné vlastnosti. Povaha psa musela být charakteristická sebevědomím, neohrožeností, ostražitostí, oddaností, spolehlivostí, samostatností a vyrovnaností. Jako pes sedláků se bernský salašnický pes samozřejmě musel dobře snášet s ostatními zvířaty na dvoře. A navíc majitel požadoval robustního, zdravého psa, nenáročného na krmení, péči a podmínky držení a ke všemu ještě učenlivého, aby pes snadno chápal a zvládal úkoly. Zbytečné štěkání, chuť do rvaček, toulavost nebo dokonce slídění za zvěří bylo vysloveně nežádoucí.

Pes musel dosahovat velikosti, která by budila respekt a musel být robustní postavy. Musel mít sílu, ale také být obratný a vytrvalý. Rychlost nebyla důležitá. Díky dlouhé, silné srsti s hustou podsadou byl pes odolný proti nepřízni počasí a především odolný proti velkému chladu. Vzhled těchto psů sedláků byl velmi různorodý. Nebyli šlechtěni na uniformní krásu, ale v první řadě s ohledem na jejich pracovní nasazení. Dnes standardní trojbarevné zbarvení u nich vždy neplatilo.

Jednotný název plemene v této době ještě neexistoval. Psi dostávali obvykle označení podle typu na základě barevných zvláštností: „Blässi“ se říkalo psovi, který měl bílé čelo a srst na tlamě; bez bílé lysinky se pes podobal medvědovi, a proto se mu říkalo „Bäri“; bílý límec mu přinesl název „Ringgi“. Díky barevným tečkám nad očima a na lících se psů říkalo také „čtyřocí“ nebo „žlutolící“. Jeden hospodář v Dürrbachu, malé obci v oblasti Gurnigel nedaleko Bernu, choval mimořádné krásné a silné exempláře. Podle místa jejich původu se jim proto začalo říkat „dürrbächleři“ a tento název se postupně vžil pro všechny psy uvedeného rázu v celém regionu.

Rozmach mezinárodní kynologie a zájem na čistokrevném chovu psů na konci 19. století samozřejmě nalezli odezvu i ve Švýcarsku. Lidé se začali zajímat o domácí plemena. Skupina nadšených kynologů v Burgdorfu a okolí v Bernském kantonu se začala zajímat o dürrbächlera. Těmto mužům a známému kynologovi profesoru Albertu Heimovi můžeme děkovat za to, že byl dürrbächler „objeven“ jako typické švýcarské plemeno, a že byl cílenými chovatelskými opatřeními udržen.

Oficiální existence plemene započala, když byli na základě výstavy v Bernu v roce 1904 zapsáni do švýcarské plemenné knihy čtyři „dürrbächlerští salašničtí psi“. Rok 1907 se stal svědkem vzniku prvního standardu plemene. V roce 1912 pak toto plemeno získalo svůj dnešní název: bernský salašnický pes. Až dodnes se však v textu standardu uvádí původní označení plemene – jako vzpomínka na minulost.