DomácíMazlíček

O tom, zda je jeho pes vhodný na canisterapii, už přemýšlel jistě nejeden majitel. V podstatě úplně nezáleží na tom jaké plemeno máte, ale především na povaze vašeho psa. Pro každého jedince určitě existuje činnost, pro kterou bude nejvhodnější a v dnešní době nepřeberného množství různých psích sportů a jiných aktivit není problém si vybrat. Ale jak posoudit, jestli je právě ten váš pejsek vhodný na canisterapii?

Co je to vlastně canisterapie?

Pokud bychom se řídili doslovným překladem (canis = pes + terapie = léčba) dostaneme se k významu slova canisterapie = léčba psem. Řekla bych, že tento výsledek je v podstatě pravdivý i když je to přece jen trochu složitější. Pod slovem léčba si asi většina lidí představí polykání prášků, dodržování určených léčebných postupů, injekce apod. Ale musíme si uvědomit, že při každém léčebném postupu je velmi důležitá také psychika léčeného pacienta. Pokud má pacient nějakou pozitivní motivaci určitě léčba postupuje mnohem lépe a výsledky se dostaví rychleji. Ať už polyká prášky nebo dostává injekce.

A teď zpátky ke psům. Jistě každý majitel už poznal, jak mu jeho pes umí zlepšit náladu jenom tím, že ho radostně vítá, kdykoliv přijde domů. Je velmi příjemné vědět, že vás má někdo rád a to za každé situace. Ne nadarmo se říká: „Pokud si chcete koupit lásku, kupte si psa.“ A této vlastnosti psů se využívá mimo jiné právě u canisterapie.

Kdy to začalo a jak pomáhá….

Canisterapie se k nám do republiky dostala v 90. letech minulého století a od té doby se psi využívají u lidí, kteří mají vrozené tělesné a smyslové vady, při ochrnutí, křečích, deformacích, poruchách vnímání a vyjadřování, po úrazech, u poruch socializace apod. Dnešní výsledky dokazují, že opravdu pomáhá nejen ve zdravotnických a sociálních zařízeních.

Aktivní canisterapie pomáhá rozvíjet jemnou a hrubou motoriku a zlepšuje psychickou i tělesnou zdatnost. Klienti procvičují jemnou motoriku např. při nasazování obojku, připínání psa na vodítko, při česání a kartáčování, hlazení a mazlení pejsků. Hrubá motorika se rozvíjí formou různých her, kdy klienti vodí pejsky mezi kužely, překonávají překážky, překračují a podlézají pejsky apod. 

U pasivní canisterapie se psi používají k polohování většinou nepohyblivých klientů za odborného dohledu zdravotníků a pomáhají zahřívat určená místa na těle. Výhodou je, že psi mají normální teplotu mezi 37 – 38 °C, tedy o stupeň vyšší než člověk, kterého zahřívají.

Je můj pes vhodný?

Z vlastní zkušenosti vím, že na každého canisterapeutického psa jsou kladeny nejen fyzické, ale především psychické nároky. Proto nezáleží vůbec na tom, zda je pes čistokrevný nebo jen „voříšek“. Nezáleží na velikosti ani plemeni psa. Nejdůležitější je povaha. Pes musí mít pevnou klidnou povahu, nesmí být agresivní ani bázlivý a měl by se dobře snášet s ostatními psy. Proto je každý canisterapeutický pes testován nejen z poslušnosti, ale především z povahy a to i v různých neobvyklých situacích. Pokud pejsek nesloží tuto speciální zkoušku, nemůže canisterapii vykonávat.                                                 

Podle čeho vybírat psa na canisterapii?

Pokud se teprve chystáte pořídit si psa vhodného na canisterapii, začněte tím, že se porozhlédnete mezi plemeny, která jsou přeci jen vhodnější pro své povahy. Při canisterapeutických zkouškách posuzuji v posledních letech nejčastěji  hlavně labradorské a zlaté retrívry, border kolie, německé ovčáky a pak už je to různé, záleží spíš na povaze konkrétního jedince než na plemeni.

V případě, že plánujete psa s průkazem původu, kontaktujte raději tu chovatelskou stanici, která už má s canisterapií zkušenosti. Ale u každého štěněte je to vždy trochu sázka do loterie. Z deseti štěňat může být vhodných pouze devět a desáté, které jste si vybrali, ne a neuděláte s tím vůbec nic. Povaha se navíc dotváří teprve až v dospělosti, takže u velkých plemen to může být klidně až kolem druhého roku věku psa.

Něco úplně jiného je, pokud si vyhlédnete psa z útulku. Samozřejmě, je chválihodné, že chcete pomoci některému z opuštěných pejsků a určitě vás nechci od tohoto kroku odradit, ale převážná většina psů z útulku, až na výjimky, není ke canisterapii vhodná. Proč? Protože v útulcích končí převážně psi problematičtí, se špatnými zkušenostmi s lidmi, špatně vychovaní a nezvladatelní a často i nemocní.  A hlavně, nikdy nevíte, čím si prošli a jak se zachovají v nějaké stresové situaci, která může při canisterapii nastat. Vím o čem mluvím, měla jsem několik psů z útulku a jen jedna fenka z nich byla vhodná.

Co říci na závěr?

Canisterapie je záslužná činnost pro druhé a obdivuji každého, kdo se jí nezištně věnuje. Ale přesto, že máte určitě ty nejlepší úmysly, si musíte vždy uvědomovat, že pes je jen zvíře a zodpovídáte za něho vždycky jenom vy a nikdo jiný. Proto buďte soudní a pokud zjistíte, že se váš pes na canisterapii opravdu nehodí, najděte pro něho nějakou jinou vhodnější aktivitu. Vždyť ho přece kvůli tomu, že nesplnil vaše očekávání, nepřestanete mít rádi.

Jistě si nejeden majitel pejska už někdy pomyslel, že by rád nějak pomáhal jiným potřebným lidem. A když už má pejska, který dělá takovou radost jemu samotnému, proč by nemohl přinášet radost i ostatním. Ale jak na to?

Když mi před lety kamarádka navrhla, abych si udělala se svými pejsky canisterapeutické zkoušky, okamžitě se mi vybavil obrázek velkého psa, který polohuje postiženého člověka. Tenkrát jsem si myslela, že canisterapii může dělat pouze velký klidný pes, který vydrží delší dobu v leže na boku prohřívat postiženého ležícího člověka. V té době jsem vlastnila středně velkou kříženku z útulku a fenku německého ovčáka, obě byly mladé a velmi aktivní. Představa, že by klidně ležely na boku déle než dvě minuty, mi připadala v jejich případě dost absurdní. Ale přece jen mi to nedalo, začala jsem si shánět informace o canisterapii a zjistila jsem, že možností je mnohem víc.

Zkoušky jsem s oběma fenkami úspěšně složila a naše první cesta vedla za malými dětmi do mateřské a základní školy, pro které jsme s kamarádkou připravily různé naučné a pohybové hry. Také jsme se jim snažily vysvětlit, jak se k cizím pejskům mají chovat, aby jim pejsci neublížili. Někomu by se to zdálo možná málo, ale už tenkrát se komerční televize předháněly, která dřív zařadí do zpravodajství informaci o pokousaném dítěti. Kamarádka měla velkou bílou fenu švýcarského ovčáka Fleur a já chodila s kříženkou hnědobílé barvy Amálkou. Fleur bývala za každé situace velmi klidná a Amálka byla naopak hodně veselá a měla moc ráda děti.  Proto se výborně doplňovaly a jejich rozdílný temperament jsme mohli velmi dobře využít k velkému množství motivačních her.

Dnes už je canisterapie velmi žádaná v mnoha ústavech, domovech důchodců apod. a je zcela běžné, že jejich zaměstnanci se s majiteli canisterapeutických psů domlouvají na konkrétních potřebách klientů a vytvářejí podle toho program šitý na míru. Velcí a klidní psi se často používají k polohování, jiní k podnětným hrám motivujícím např. postižené děti k různým činnostem a z vlastní zkušenosti vím, že třeba někteří autisté komunikují mnohem lépe za přítomnosti psa.

Pejsek bývá pro všechny opravdu silná motivace. V této souvislosti se mi vybavuje moje působení v domově důchodců, kde jedna babička vůbec s nikým nemluvila a teprve díky našim pravidelným návštěvám začala postupně komunikovat s ostatními. Velmi si oblíbila Amálku a vždy, když měla přijít, jí schovávala všechno maso od oběda. Teď už to mají lidé provozující canisterapii o něco jednodušší, ostatní si jich váží a zájem o ně je opravdu velký. To naše začátky byly někdy hodně těžké.

Tenkrát měla o naše pejsky velký zájem jedna paní ředitelka domova důchodců a ústavu, kde byly mentálně postižené dospělé ženy a proto se s námi domluvila na pravidelných návštěvách. Ona byla milovnice psů, ne však někteří z personálu. Dodnes nezapomenu, jak se na nás dívali skrz prsty, co tam s těmi psy vůbec pohledáváme a vadily jim i psí chlupy na zemi. Také hned naši první návštěvu ústavu pro mentálně postižené ženy, využili k tomu, že nám jich tam nechali asi padesát a šli si v klidu na kávu.

O nějaké přípravě z jejich strany se nám ani nezdálo. Ale naštěstí nás to neodradilo a po nějaké době se vše zlepšilo. Potom jsme s kamarádkou ještě několik let chodily nejen do zmíněného ústavu, ale i na různé akce pro děti, kam jsme byly často zvány. Víc se toho nedalo bohužel stihnout, protože jsme chodily do práce a hlavně, pro pejsky je tato činnost psychicky velmi náročná a je potřeba jim dopřát dostatečný odpočinek.

V současné době už aktivně canisterapii nedělám, protože žádný z mých pejsků k tomu není vhodný. V našem sdružení působím jako jedna z rozhodčích pro posuzování vhodných canisterapeutických psů. Při zkouškách se setkávám s obětavými lidmi, kteří chtějí pomáhat ostatním a je mi s nimi opravdu dobře. O tom, jak se vhodný pejsek na canisterapii posuzuje a jaké vlastnosti by měl mít, zase někdy příště…

Hledáte parťáka do bytu i na zahrádku a nechcete velkého psa? Pořiďte si chlupatého „gaučáčka“.

V tomto článku Vás seznámím s nepříliš známým plemenem a tím jsou Ruské barevné bolonky.

Jsou to malá, skromná a veselá zvířata vděčná za každé pohlazení. Bolonky jsou vyšlechtěny z boloňských psíků, kteří byli vyšlechtěni pro potěchu šlechtičen v Itálii v okolí Boloně. Jejich blízcí příbuzní jsou Bišonci, Maltézáčci, Havanští psíci, Lhasa apso, Shi-tzu a podobná malá chlupatá plemena. Jsou nenároční, mazliví a hraví, ale také velmi citliví – snadno vycítí, že se necítíte zdraví, nebo že je Vám smutno a přijdou se pomazlit a utěšit Vás.

• Boloňský psík

Nejprve něco o boloňáčcích: Výška v kohoutku (kohoutek je nejvyšší místo hřbetu zvířete zhruba „za krkem mezi lopatkami“) se pohybuje kolem 25-30 cm. Váha se uvádí mezi 2.5-4 kg. Srst je bílá a dlouhá, není to klasická srst, jako u jiných psů, kteří se vyčesávají (trimují), ale spíše připomíná vlasy. Boloňští psíci se musí česat co nejčastěji a pravidelně chodit na stříhání. Podle standardu plemene a výstavních pravidel, by měla být srst udržována delší a nadýchaná, ale z hlediska praktičnosti a času, kdy je pejsek „jen“ jako mazlíček bývá lepší chodit pravidelně (zhruba jednou za 3 měsíce) na stříhání. Ostříhaná srst se necuchá a nemusí se proto tak často česat. Z vlastní zkušenosti vím, že stříhání prospívá i náladě pejska, nemáte-li čas česat pejska pravidelně, aby se chlupy nezacuchaly. Boloňáčci jsou anti alergenní (tedy pejska si mohou pořídit i lidé s alergií na zvířecí srst).

• Ruské barevné bolonky

A teď už o samotných bolonkách: V roce 1958 byla do plemenné knihy zapsána a v roce 1966 uznána standardizace „Ruské barevné bolonky“, vyšlechtěné v Rusku, jak napovídá celý název rasy. Na rozdíl od Boloňských psíků jsou barevní, mohou mít v podstatě jakoukoli běžnou barvu od základní bílé a černé přes hnědou a zlatou až po různé kombinace a flíčky. Ovšem zbarvení, se kterým se narodí jim nemusí vydržet po celý život. Může se například stát, že časem zmizí fleky a srst se v podstatě vybělí, nemá na to vliv šampon ani výživa. Na kůži pod hustou srstí jsou často vidět pigmentové černé flíčky, i drápky jsou bílo-černé. Na rozdíl od Bišonků, kteří mají kůži celou světlou (pleťově růžovou) a drápky bílé. Váha a výška bolonek je zhruba stejná jako u boloňáků, ale mohou být vyšší a mohutnější, čímž se podobají spíše bišonkům (jejichž váha se pohybuje okolo 7 kg). Dospělý pes/fenka může mít okolo 30 cm a váha zhruba 6,5 kg.

• Povaha

Stejně jako u lidí je u těchto malých pejsků běžné, že „co pes, to jiná povaha“. Někteří jsou hraví celý život, někteří „zmoudří a zklidní s věkem“ a i když se rádi přetahují, nosí míčky nebo třeba hledají pamlsky, dají přednost válení na pohovce, v posteli nebo v pelíšku. Jsou rádi, když mají kolem sebe celou rodinu, kterou milují, včetně malých dětí. Jak jsem již psala, pejsci jsou veselí a citliví, ale také jsou velmi učenlivý. Když má na ně člověk dostatek času, mohou se naučit různé cirkusové kousky nebo dokonce i agility (psí „všestrannost“).

• Na fotkách je dnes tříletá ruská barevná bolonka

Na první fotce (vlevo nahoře) je vyfocena fenečka ve třech měsících – je vidět, že má krásné flíčky na hlavičce i po tělíčku. Na další fotce (vpravo nahoře) už je po prvním stříhání v jednom roce, kdy jí flíčky zmizely a zůstala jen šedá ouška. Na třetí fotce je vidět, že když je chlupatá, jsou vidět šedé fleky na zádech, které po ostříhání opět „zmizí“. Proč fleky po ostříhání nejsou vidět? Na to nedokáží „odborně“ odpovědět, ale je zjevné, že srst se barví až když odroste několik centimetrů.

                                                                                                                                                             Zuzana Dušková

Jak už samotný název napovídá, chci se v tomhle článku zabývat především péčí o malá psí plemena po dobu zimního období. Nebudeme si tedy zde rozepisovat co je nutné, pokud váš čtyřnohý přítel celoročně pobývá venku, vycházím z toho, že malé psí mazlíčky mnoho z nás venku nemá. Pokud přeci ano, jistě všichni víme, že je potřeba těmto pejskům věnovat větší péči než psům žijících v našich domovech. Zapotřebí je pak zateplená bouda, popř. vystlání slámou, hlídat vodu kvůli zamrznutí atd. To zde, ale rozepisovat nechci, my se budeme věnovat psům, kteří žijí v našich bytech, domech, prostě v našich domovech společně s námi a jsou tak součástí našich rodin.

Pejsci, žijící společně s námi, obzvláště malá plemena, si v zimě totiž také zasluhují zvýšenou pozornost, nebo mám-li to definovat úplně přesně, potom – ODLIŠNOU PÉČI – než po dobu letního období, tedy v teple. Jsou totiž, tak trošku zhýčkaní. Někteří z nás „pánečků“ to se svojí péčí doslova přeháníme, ale takový jsme my lidé. Když milujeme, neznáme míru. Znáte to.

Co je tedy ještě normální a co už je tzv. za hranicí naší péče? Je potřeba si uvědomit, že pes je stále jen pes. Vím, každý k tomuhle názoru máme svůj postoj. Já sama jsem majitelkou dvouleté čivavy, takže vím o čem to je. Když na nás tyhle stvořeníčka prosebně koukají, v podstatě s námi svým vlastním způsobem komunikují, máme tendenci tyhle tvorečky brát jako něco víc, než jako pouhého psa. Jsou to naše miminka.

Takže jaká ta „odlišná péče“ po dobu zimního období je vhodná?

Určitě stojí za to, vlastně je to nutnost, věnovat zvýšenou péči psím tlapičkám. Psí tlapky v zimním období doslova trpí. Ne jen zimou, ale hlavně posypovou solí, která je na našich cestách po dobu zimního období všudy přítomná. Sůl totiž pejskům pacičky rozežírá. Bez zvýšené péče, může dojít k poškození jemných psích polštářků, záděrům a přílišnému vysoušení. Je tedy nutno packy před každou vycházkou i po vycházce, mazat. Při delších procházkách je vhodné namazat vašemu pejskovi také uši. I ty mohou být náchylné na omrznutí. K mazání je vhodné použít především vazelínu, která je hutné konzistence a dobře chrání, ale stejně tak dobře vám poslouží i obyčejná indulona. Než s pejskem vyjdete na procházku, tlapičky mu jemně promažte. Až se z procházky vrátíte, potom packy omyjte vlažnou vodou, utřete do sucha hadříkem a opět promažte. Omyjte opravdu poctivě celé packy, ne pouze spodky pacek. Proč píši důkladně? Sůl se zachytává také mezi psími prsty na chlupech, tedy je potřeba opravdu důkladné omytí a následné promazání.

Další možnost, kterou máte, je zakoupení psích botiček. To, už je ale na každém z vás. Někomu se botičky mohou zdát příliš, pro někoho se to zase jeví jako dobré řešení. Botičky psí packy v 100% ochrání, před mrazem i před solí, je to pouze o zvyku. I my botičky nosíme. Pokud se rozhodnete pro tuhle možnost a budete chtít svého pejska obouvat, měli byste začít co nejdříve. Pes je potom zvyklý a i obuv bere jako naprostou rutinu, nijak ho neruší. V pozdějším věku, bude zapotřebí trošku trpělivosti.

Další kapitolou samou pro sebe, je psí oblečení. Je opravdu nutné? Podívejme se na to takhle. Pokud je váš pejsek zvyklý spát v peřinách, má rád teplo, tak do jisté míry oblečení nutností je. S trochou nadsázky je to v podstatě stejné, jako bychom si v mrazu vyrazili v kraťasech na procházku my. I pes se může prochladit a mít pak problém např. s močovými cestami. Obzvláště malé plemena mají svá „nahatá“ bříška kousek nad zemí a k prochladnutí při delším pobytu venku, nebo při nedostatečném pohybu v mrazu, může dojít opravdu lehce. Takže zvažte sami, jak na tom váš psí přítel je. Oblékat či neoblékat? Oblečení má navíc také tyto výhody:

• Pokud je venku sychravo, prší, nemusíte doma vašeho pejska již fénovat. Bez oblečení je vysoušení fénem obzvláště u dlouhosrstých pejsků, víc než vhodné, opět aby nedošlo k prochlazení.
• V zimním období, kdy se nevyhneme venčení psa po tmě, jsou některé oblečky vybaveny reflexními prvky, takže je váš pes lépe vidět.
• Musíte uznat, že někteří pejsci jsou ve svých oblečcích vážně rozkošní.

A nakonec. Zkrátit pobyt venku. Pokud je venku opravdový mráz, můžeme mluvit okolo -8 stupňů a více, pak je vhodné pobyt venku zkrátit na minimum.

autorem článku je Michelle Kraus

Vybíráte si nového psa, ale nevíte, jako plemeno máte zvolit? Plemen existuje opravdu velké množství, a pokud chcete vybrat to správné právě pro vás, měli byste si o jednotlivých plemenech co nejvíce nastudovat.

Jak čínský chocholatý pes vypadá?

Čínský chocholatý pes je malého vzrůstu, kdy feny dorůstají do výšky přibližně třicet centimetrů a psy jsou zpravidla vyšší, ale jen pouze o pár centimetrů. Toto plemeno je zajímavé tím, že může mít dvě varianty. První je tak, kterou mnozí lidé odsuzují, protože jde o tak zvaného naháče, protože na jeho těle nenajdeme spoustu srsti. Ironií je, že tou druhou variantou je ten samý pes, akorát má srst, která nejen jemná, ale také poněkud dlouhá.

A trošku historie

Ačkoliv je to pro výběr psa nepodstatná část, tak jsou lidé, které zajímá původ dané rasy. Název čínský chocholatý pes napovídá, že by mělo jít o plemeno, jehož původ sahá do Číny, ale to není pravda. Toto plemeno má poněkud zajímavou historii. Původně je toto plemeno z Afriky, kde nejen zahřívali postele svým majitelům, ale také byli součástí jídelníčku. Přídavek čínský jim přibyl až poté, co je Číňané využili jako hlídače na svých lodích při obchodních cestách. Ale dnes už je čínský chocholatý pes rozšířený nejen v Číně, ale po celém světě.

Jakou povahu toto plemeno skrývá?

Čínský chocholatý pes není originální díky svému vzhledu, původu, ale také díky povaze, kterou má. Zpravidla platí to, že když si někdo pořídí domů toto plemeno, tak si jej velice oblíbí a každý další jeho mazlíček bude stejného plemene. Tak jako každé zvíře nemají rádi násilí, ale naopak ocení, když se jim dostane pochvaly ve formě nějaké hry či zábavy. Samozřejmě, že ani tento pes nepohrne pamlsky. Díky tomu, že jim chybí chundelatá srst, jsou citlivější na vaše pohlazení, možná i to je důvod proč se k vám budou rádi tulit. Jediný problém, který tohle plemeno skrývá je to, že má sklon k plachosti a nedůvěře k cizím osobám, ale pokud se jim budete věnovat a správně je naučíte zvykat si na společnost, tak to problémem být nemusí. Čínský chocholatý pes se hodí do každé rodiny, protože on se dokáže přizpůsobit životnímu stylu dané rodiny, kromě toho jej mohou mít i starší lidé. Přestože jde o veselé a hravé plemeno, nevyžadují neustálý pohyb, takže je zvládnou i postarší lidé.

Jak se o pejska musím starat?

Jedna ze základních otázek je, kolik péče daný pes potřebuje. Jsou psy, kolem kterých musíte neustále něco dělat. Čínský chocholatý pes není na péči náročný. Pozor musíte dávat pouze na jeho kůži, jelikož není chráněná srstí, tak je náchylnější k poraněním. A v zimě pejskovi chybí tepelná ochrana, která se dá jednoduše nahradit, jak často vídáme, že někteří páníčci své mazlíčky oblékají do různých módních kousků. Ale pokud svého psa nechcete zdobit oblečením, můžete využít ochranné krémy určeny pro psy.

Malý čínský chocholatý pes, který nepochází z Číny, může být nejlepším přítelem i vaši rodiny.

Vybíráte si nového psa, ale nevíte, jako plemeno máte zvolit? Plemen existuje opravdu velké množství, a pokud chcete vybrat to správné právě pro vás, měli byste si o jednotlivých plemenech co nejvíce nastudovat.

Jak tohle plemeno vypadá?

Moskevský strážní pes je pes vyšší ho vzrůstu, kdy feny dorůstají nejméně do šedesáti šesti centimetrů a psi jsou přirozeně poněkud mohutnější a větší o pár centimetrů. Jejich srst je velice hustá a dlouhá s hřívou kolik krku. Někdy se srst lehce vlní v oblasti na hřbetu. Barva srsti bývá skvrnitá – bílá barva s červenými, červeno-černými či hnědými skvrny. Mnohdy na první pohled připomíná Bernardýna.

Trocha historie aneb Odkud k nám tohle plemeno přišlo?

Jak už název napovídá moskevský strážní pes, byl vyšlechtěn v ruském hlavním městě. Toto plemeno vzniklo díky škole vojenského chovu psů, obzvláště díky šlechtitelské stanici nazývané „Rudá hvězda,“ kde byl zkřížen kavkazský pastevecký pes se svatobernardským psem a s ruským skvrnitým psem, aby vzniklo vhodné strážné plemeno. A následně se používal k ostraze nejen vojenskému majetku, ale také jako ochránce různých objektů.

Jde o psa vycvičeného pro ruské vojáky, mám se ho obávat?

Mnoho lidé od koupě moskevského strážního psa odradí aspekt, že byl vycvičen pro vojáky a tudíž si jej každý spojuje s agresivitou. Pravdou je, že tito psy jsou od mala učeni k ochraně majetku, ale jsou to vyrovnaní psy, kteří neútočí bezhlavě. Dokážou si sami ujasnit a vyhodnotit, jak se mají v dané situaci zachovat. Kromě toho jde o plemeno, které na rozdíl od jiných hlídacích plemen není tolik hlučné. Navíc je to pes oddaný svému pánu. To co ho pán naučí, si velice dobře pamatuje a vy mu to nemusíte stále opakovat. Jde o psa, který se nechová dominantně a rozhodně se nechová agresivně vůči své rodině.

Jak je tento pes náročný na chov?

Moskevský strážní pes svému majiteli nepřidělává zbytečné starosti. To, že má hustou a dlouhou srst má své výhody, zejména v tom, že si snadno zvyká na jakékoliv klima, protože srst jej chrání nejen před zimou, ale také při horku. Bohužel každá delší srst vyžaduje občas vyčesat. Ale jinak požaduje to, co každé velké plemeno psa – dostatek pohybu, jelikož jde o velkého psa, není vhodné mít ho neustále uzavřeného v malém prostoru i on potřebuje procházku či se jen tak proletět po zahradě a podobně. A také kvalitní stravu a spoustu lásky. Pokud tomuto plemeni věnujete svou lásku, on vám jí oplatí tak, že bude chránit nejen váš majetek, ale hlavně vaši rodinu, za kterou by dal i život.

Vojenský pes nemusí být vždy jen agresivní plemeno, moskevský strážní pes ukazuje, že i vojáci vychovali milujícího mazlíčka, který by za svou rodinu obětoval i život.