Moskevský strážní pes

Moskevský strážní pes

Moskevský strážní pes byl vyšlechtěn v bývalém Sovětském svazu. Vznikl zkřížením kavkazského ovčáka a bernardýna. V dnešní době není moc rozšířený, je proto velice těžké se s ním setkat. V České republice je asi jen 300 těchto psů. Dodnes dokonce není uznán FCI (Mezinárodní kynologická federace).

Tento pes dorůstá výšky až 78 centimetrů. V dospělosti váží kolem 55 kilogramů. Je to velice mohutný pes, připomíná zavalitého medvěda. Srst má dlouhou, rovnou, hrubou a hustou. Zbarven je nejčastěji bíle s hnědými a černými skvrnami. Hlava je velká, uši sklopené. Ocas je velice dlouhý a hustě osrstěný.

V minulosti byl moskevský strážní pes využíván pro účely ruské armády. Byl určen ke hlídání armádních objektů a skladů s jadernou technikou. Také byl používán k ničení tanků. Psa nechali vyhladovět, připevnili na něj bombu a v bitvě hodili pod tank kus masa. Když pes vběhl pod tank, bomba byla odpálena. Nebyl-li pes dokonale vycvičen a nesložil-li těžké zkoušky, byl nemilosrdně utracen.

I dnes se často využívá pro policejní a armádní účely. Dá se vycvičit k hledání bomb, či drog. Také je to výborný hlídač, proto ho někteří lidé chovají k hlídání stád dobytka.

Moskevský strážní pes je velice aktivní. Rád běhá, a díky své pohybové soustavě je rychlý a vytrvalý běžec. Je velice ostražitý a nedůvěřivý k cizím lidem. Je to skvělý a nekompromisní hlídač a dá se dokonale vycvičit. Dokáže být ale velice agresivní, proto je důležitá správná a důsledná výchova. Také by neměl volně pobíhat, kdykoli se dostane zpod kontroly svého pána, může být nebezpečný. Svému pánovi je ale věrný a chrání ho vždy i za cenu svého života. Také je velice inteligentní, sám dokáže správně vyhodnotit situaci a podle toho jednat. Je přátelský a milý, proto se hodí i k dětem. K ostatním zvířatům je mírumilovný, avšak nejradši je sám středem pozornosti, proto na ně často žárlí.

Chovat tohoto psa v bytu by bylo šílenství. Sice je rád v blízkosti svých pánů, avšak proběhnout se po rozlehlých pozemcích je pro něj to nejlepší.

Péče o moskevského strážního psa je nenáročná, stačí jen jednou týdně pročesat jeho hustou srst. Bohužel extrémně líná. Také je náchylný k dysplazii kyčelních kloubů, proto je třeba jej do jednoho roku nezatěžovat dlouhými procházkami. Dále je třeba dbát na to, aby netrpěl obezitou. To by problémy s klouby jen zhoršilo.

S tímto pejskem nemůžete chodit na psí výstavy a nehodí se ani pro většinu psích sportů. Pokud ale potřebujete dokonalého hlídače a skvělého společníka, je moskevský strážní pes ten pravý kamarád pro vás.

Netradiční domácí mazlíček – ježek

Netradiční domácí mazlíček – ježek

Kočka, pes či králíček patří mezi běžné domácí mazlíčky, ale spousta lidí chová i jiné netradiční zvířátka. I když za netradičního mazlíčka můžeme považovat třeba hada či pavouka, tak existuje pár osob, které mají ještě něco originálnějšího, což je například ježek

My chceme taky mít ježka

Mít ježka jako domácího mazlíčka je trochu nadsazené, protože si jej nemůžete vzít dovnitř do bytu a hrát si s ním či se sním mazlit. Avšak když máte ježka a popřípadě celou ježčí rodinku na zahradě, kde mají i svůj koutek, tak už je lze považovat za součást vaši domácnosti a tedy je můžeme chápat jako takového netradičního domácího mazlíčka. Pravdou je, že tohle nemá doma každý a je to poměrně zajímavé.

Ježka si nekoupíte

Vzhledem k tomu, že to není úplně typický mazlíček, tak je nelze běžně zakoupit ve zverimexech či podobných obchodech. To znamená, že si musíte ježka k sobě něčím nalákat. Nejlepší je, když máte nějakého, který se ve vašem okolí často pohybuje, protože teď je jich všude dost a většinou chodívají po stejné trase, ale to nemusí být pravidlem. Stačí, když ježkovi připravíte nějakou motivaci, jako je například vhodný domeček a stravu a on se naučí k vám chodit a později už bude u vás jako doma.

Kde ježci bydlí?

Nejlépe uděláte, když pro svého ježčího domácího mazlíčka vyberete nějaký zarostlý kout ve vaší zahradě. Je dobré, aby zde měl klid, tedy někde opravdu vzadu, kde často nechodíte. Každopádně byste jim měli připravit i nějaký domeček, ve kterém by mohli přezimovat. Doma můžete stlouct nějaký dřevěný kryt, který můžete dát například do kompostu, protože kompost bude sloužit jako ideální tepelná izolace, a tak bude mít ježek i v zimě teplo. Na internetu lze i zakoupit speciální domečky pro ježky, aby mohli přezimovat, takže si na svou zahradu můžete pořídit i tento příbytek.

Jídelníček podle ježka

Mnoho lidí se často domnívá, že ježci mají nejraději jablka. Ve skutečnosti si ježek na jablkách moc nepochutná, leda tak když mu necháte nějaké s červem. Pokud chcete mít ježka jako domácího mazlíčka, měli byste si spíše připravit kousek syrového masa, což je oblíbená ježčí pochoutka anebo také syrové vajíčko. Dokonce jim chutná i psí konzerva.  Rozhodně nepohrdnou ani různými červi, které mají opravdu rádi, ale málokdo bude dobrovolně sbírat červy pro ježky, když stačí otevřít psí konzervu.

Mít ježka na zahradě se vyplatí

Mezi oblíbenou stravu ježka, kterého nikdo nekrmí, patří plži a mlži, mezi které také patří slimáci. Takže pokud máte ježka doma na zahradě, tak vám nejspíše slimáci do vysázené zahrádky lozit nebudou, a tak se nemusíte bát, že veškerá nasazená zelenina bude poškozená. Ježci se postarají o to, abyste měli od slimáků klid.

Ježka na zahradě opravdu nemá každý, a proto je to opravdu netradiční domácí mazlíček.

Veverky a jejich chov

Veverky a jejich chov

Za nejvhodnější druh pro chov se dá považovat například burunduk. Zvláště je tento druh oblíbený kvůli tomu, že je skoro o polovinu menší než ostatní veverky žijící ve volné přírodě.

Výběh

Výběh pro chov veverek musí být dostatečně velký. Doporučují se rozměry 100 x 100 x 50 cm. Pro chov více veverek se výběh musí dál zvětšovat.

O teplotu se nějak extra starat nemusíte, veverkám vyhovuje normální venkovní teplota po celý rok. Veverky (konkrétně burunduci) v zimě upadají do zimního spánku – v tom se budí jenom občas, aby se vyprázdnili.

Jako stěny můžete použít obyčejné pletivo, ale pozor aby oka nebyla větší jak 2 cm, jinak by mohly veverky utéct. Je nutné výběh přizpůsobit jejich přirozenému prostředí – stromům, a tak klec musí být alespoň metr a půl vysoká a plná větví a prolézaček.

Co se týče domečku, naprosto dostačující jsou rozměry 15 x 15 x 15 cm. Vchod do domečku nemusí být větší než 3 centimetry. Nutno dodat, že pokud chováte více veverek, každá musí mít svůj vlastní domeček – veverky používají svůj lícní vak, kde si dají jídlo a přenášejí si ho dovnitř do domečku. To způsobuje, že se čas od časů musí domeček vyčistit a odstranit staré jídlo, které tam nashromáždili.

Když z klece uteče, téměř vždycky se vrátí.

Krmení

Pro veverky nemusíte kupovat nic extra. V každém zverimexu byste měli najít nějakou směs určenou pro hlodavce, občas se najdou i speciální směsi pro veverky. Můžete jim potravu obstarat i sami – krmte je žaludy, oříšky, (ale ne mandlemi), slunečnicovými zrníčky nebo čerstvými pampeliškami. Potřebují i živočišné bílkoviny – ty jim zajistíme pomocí vajec nebo krájeného syrového masa.

Ochočení

Nejlepší je začít s ochočením co nejdříve. Nejlépe hned druhý den po tom, co si veverku pořídíte. (Hned první den se to nedoporučuje, veverka si první musí zvyknout na nové prostředí a nové lidi.) Jako u každého zvířata si budete nejspíše brát veverku do ruky. Na tu si musí zvyknout jako první – rozhodně by se jí neměla bát. Nesmíte veverku uchopit příliš silně – to by Vás mohla i kousnout. Nemusíte se bát, že by Vám veverka bez pevného stistku z ruky spadla. Sama se přidržuje ruky, aby nespala. Koneckonců žije ve stromech, takže udržet se na Vaší ruce pro ni není nic těžkého. Nikdy nesmíte veverku chytat za ocas.

Jak poznat pohlaví veverky

Jak poznat pohlavní veverky je nejlepší v období říje, kdy mají samečci poměrně nateklá varlata. Dále když jsou veverky malé. Samičky mají pohlavní orgány v těsné blízkosti řitního otvory, zatímco samečci je mají ve větší vzdálenosti.

Úrazy a nemoci

Co se týče úrazů, tak se většinou jedná o problémy se srstí – většinou je odřená. Bývá to hlavně, když máte veverek více – vzájemně se v kleci provokují a perou. Toto menší zranění se pak hojí poměrně rychle samo. Raději ale veverku vždy důkladně prohledejte, jestli nemá rány příliš hluboké. Mezi občasné nemoci také patří například problémy s trávením, což je způsobeno špatnou stravou. Proti onemocnění je dobré podávat čas od času nějaké ty vitamíny a menší množství vápníku. (Může posloužit sépiová kost.)

Příznaky nemocí není moc těžké rozeznat. Zpravidla to nejčastěji projevuje tím, že veverky spí ve dne více než obvykle. Dále podle jejich srsti – je strupovitá a zježená. Dále nemoc obvykle přichází s menším průjmem veverky. Pokud ale veverka rychle a těžce dýchá, má propadlé boky, je nutné ji vzít okamžitě k veterináři, většinou to jsou ale spíše příznaky toho, že veverka brzy umře. Pokud tedy uvidíte i sebemenší změnu chování, jděte co nejdříve k veterináři. Jestli chováte veverek více, je nutné tu nemocnou od těch zdravých oddělit. Prostor pro nemocnou veverku nemusí být tak velký, doporučuje se ale umístit jej pod infračervenou lampu a místo zahřát. Co se týče přenášení veverky, přenášejte v dobře zateplené přepravce.

Některé úrazy mohou být nevědomě způsobeny přímo majitelem. A proto je důležité, abyste, jak už jsem se zmínila, nikdy nechytali veverku za ocas. Jejich kůže je v této oblasti velmi jemná a tenká, a tak byste veverce mohli ublížit.

Už jste se dostali až na samotný konec tohoto článku. Doufám, že se Vám líbil a hlavně s chovem těchto krásných živočichů pomohl.

Modrá ruská kočka

Modrá ruská kočka

Již ve starověkém Egyptě byly kočky důležitým symbolem, který pro zdejší obyvatel mnoho zajímal. Kočky mohou být věrnými přítelkyněmi a také hravým mazlíčkem do rodiny. Pokud chcete mít doma důležité zvířátko, tak právě modrá ruská kočka je vzhledem velice podobná té, která bývá s Egyptem spojována.

Je modrá kočka britská anebo ruská?

Mnozí z vás znají modrou britskou kočku a často si myslí, že se jedná o stejné plemeno. Avšak když dáte tyto dvě kočky vedle sebe, tak na první pohled poznáte, že jsou úplně jiné. Ruská modrá kočka má klínovitý tvar hlavy, laicky můžeme říct, že má vyrýsované tvary do tvaru trojúhelníku. Jsou podobné možná tak barvou srsti a také tím, že obě jsou to krásná plemena, která často končí na výstavách a různých soutěží, avšak jinak toho moc společného nemají.

Proč právě modrá ruská kočka?

Toto plemeno je nejen krásné, ale také velice inteligentní, takže se sama kočka naučí jisté dovednosti, jako je otevírání dveří. Kromě toho je velice věrná svému mazlíčkovi a také přítulná. Avšak pokud se za vámi přijde přitulit, tak jí nesmíte odbýt, protože zase rychle o její přízeň přijdete, protože modrá ruská kočka i od vás očekává stoprocentní věrnost. Je velice živá a zvědavá, ale stejně jako všechna plemena koček, i tato si ráda pospí, když jdete do práce či do školy. Jedinou její chybou pro společenský život je to, že nemá ráda návštěvy, avšak pokud je u nás návštěva po několikáté a kočka si jí již pamatuje, tak z nich taky budou kamarádky.

Pro koho je toto plemeno vhodné?

Je dobré i pro rodinu, avšak s tím, že se členové rodiny spokojí, že se kočka zamiluje do jednoho nebo dvou členů rodiny více, než do toho zbytku. Samozřejmě, že toto plemeno je vhodné pro milovníky koček s charakterem anebo pro ty, kteří chtějí své mazlíčky provázet po výstavách či soutěžích. A pokud máte někde osamělou babičku, které chcete dopřát trochu společenského života, rozhodně není na škodu, když jí koupíte tohoto velice věrného domácího mazlíčka. Nejen, že nebude babička sama, ale dostane přítele, který se rád přitulí a rozhodně od ní nebude utíkat.

Jak se o tuto kočičku postarat?

Velkou výhodou a právě proto vhodným dárkem pro babičky je jejich nenáročnost, protože o modrou ruskou kočku se nemusíte moc starat. Stačí, když jí budete dávat pravidelně čistou vodu a něco k snědku. Avšak je to kočka do bytu či domu, protože je zvyklá na teplo, takže by venku moc dlouho nevydržela.  Výhodou je také to, že přestože má krásný kožíšek, tak o něj nemusíte více pečovat. Někteří dokonce tvrdí, že čím méně se kožich kartáčuje, tím má krásnější vzhled.

 

Modrá ruská kočka je krásná a nenáročná přítelkyně, která může rozveselit každou domácnost či jen potěšit například vaši babičku.

Ostatní akvarijní technika

Ostatní akvarijní technika

Akvárium je na svém místě, osvětlení je připravené a rybičky jsou zamluvené. Co nám v akváriu vlastně ještě chybí, bez čeho by se rybičky neobešly? Další velice důležitá věc je topení a filtr.

Filtrování akvária

Přístroj umístěný v akváriu. Je zcela možné, že bude vydávat tichý zvuk, na který si budeme muset zvyknout. Pokud ovšem někdy začne vydávat větší hluk, pak je něco špatně. Slouží k čištění vody, zachycují pevný odpad a přeměňují jej na čistou formu vody, kterou vrací zpět do akvária. Filtr musí obsahovat čerpadlo, které dodává vodu. Podle umístění mohou být dva druhy filtrů, ze kterých si můžete vybrat.

Vnitřní filtry– vnitřní filtry mohou mít více tvarů a velikostí, aby se dali umístit do různě velikých akvárií. Většinou je můžete u akvárií vidět nejčastěji. Většinou bývá levnější a ne všude to tak bývá.

Vnější filtry– obvykle jsou účinnější a snadněji se udržují. U vnějších filtrů je důležitá uzavřená nádoba, na které je umístěno čerpadlo. Funguje na principu odčerpávání vody z akvária do vnějšího filtru a potom se vrací přefiltrovaná voda zpět do akvária. Je používán převážně pro velká akvária.

Topení

Rybičky jsou zvyklé na určitou teplotu vody, která se musí neustále hlídat. Pokud se voda začne ochlazovat, musí se použít akvarijní topné těleso s termostatem.  Abychom teplotu mohli pravidelně kontrolovat, je nejlepší do akvária umístit malý teploměr, který bude teplotu vody hlídat. Topení nikdy nesmí být umístěno na dně, protože by mohlo přicházet o teplo a taky by vám mohlo prasknout sklo. Topná tělesa jsou různého druhu, ale většinou jsou celá ponořena a nad hladinou je vidět akorát ovládací zařízení. Když si budete vytápění kupovat, neberte první, které vám přijde pod ruku. Poraďte se s prodavači, kteří vám řeknou, jak velkou nádrž je topení schopno vytopit a za jak dlouho.

Veškeré vybavení, které budete do akvária umisťovat je potřeba vyzkoušet ještě předtím, než do nádrže vložíte rybičky. Abyste se náhodou ráno neprobudili a při pohledu na akvárium nezjistili, že všechny vaše rybičky plavou břichem vzhůru.

I zvířata se musí vyprazdňovat aneb Záchod pro kočky

I zvířata se musí vyprazdňovat aneb Záchod pro kočky

Někteří milují zvířata natolik, že si je berou k sobě do domova a mají je jako součást rodiny. Pokud bydlíte někde na venkově nebo v bytě se zahradou, tak není problém svou kočičku pustit ven, aby se vyprázdnila venku. Ale co dělat, když bydlíte někde, kde nemáte možnost svého mazlíčka poslat ven?

Jak kočičí záchod vypadá?

Záchod pro kočky může mít několik variant. Záleží jen na vás, která z nich se vám bude zamlouvat nejvíce a kterou svému mazlíčku zakoupíte.

Plastová nádoba – asi nejčastějším záchodem pro kočky je plastová mísa, do které se buďto vsype písek, která se po potřebě kočky vyhodí. Anebo se do ní dají podložky, které jsou podobné dětským plenám, kdy podložka moč nasaje a zároveň potlačí pach. Také existují takové rádoby papírové granulky, které mají stejnou funkci jako speciální podložka. Každému chovateli vyhovuje jiná podestýlka, samozřejmě je jen na vás, na co vaši kočku navyknete.

Běžná toaleta – dokonce se dnes vymyslel způsob, jak naučit kočku používat běžnou toaletu, takže by záchod pro kočky byl stejný záchod, na kterém konáte svou potřebu i vy. Nejprve se na sedátko dá umělé tréninkové sedátko, které by kočce připomínalo její mísu. A když si kočka už zvykne, že chodí zde, tak provizorní tréninkové sedátko můžete odstranit.

Kde mám kočičí záchod uložit?

Je jedno, kam záchod pro kočky uložíte. Většina lidí jej schovává někde na chodbě, pod schody a podobně, aby nebyl tolik na očích. A také protože mají strach ze zápachu, ale pokud se o kočičí toaletu řádně staráte, tak byste pak cítit neměli. Avšak není důležité umístění, jako to, že pokud už kočce záchod na nějaké místo umístíte, tak aby s ním dále nepohybovali. Protože jak už si jednou kočka zvykne chodit vykonávat svou potřebu vždy na jedno a to samé místo, tak pro ní bude poněkud složité a mnohdy i nemožné zvyknout si na nové místo.

Jak vybrat vhodné stelivo?

Je mnoho variant, čím záchod pro kočky vystlat. Samozřejmě, že jen na nás, které z nich vyberete. Ale vždy musí být vyrobeno z přírodního materiálu, aby kočce nezpůsobilo nějaké zdravotní problémy. Také je velice důležité, aby dobře sálo tekutiny a zároveň pohlcovalo zápach. Majitelé koček doporučují spíše hrudkovací stelivo. Jednak protože se z něj výkaly lépe odstraňují a jednak, protože kočky si v tom rády zahrabají.

Kde mohu záchod a stelivo do něj zakoupit?

Není těžké koupit záchod pro kočky a také stelivo do něj, protože se prodává snad v každém obchodě pro zvířata, jelikož jde o velice běžnou a častou pomůcku k chování koček. A také není problém si jak záchod, tak stelivo zakoupit na některých z internetových stránek, kde nabízí veškeré pomůcky pro vaše mazlíčky.

Nezapomínejte na to, že i kočky potřebují záchod.

Psí smysly

Psí smysly

Tento článek je pro ty, kteří se chtějí o svých mazlíčcích dozvědět víc, než jste už možná věděli. Dozvíte se, které smysly mají více rozvinuté a které naopak méně. Nejvíce rozvinutým smyslem u psa je čich. Výborný čich mají například i morčata. Pes si dokáže zapamatovat různé pachy. Jestli se chcete dozvědět více, přečtěte si následující článek.

Zrak

Psi vidí mnohem lépe než lidi. To je způsobeno díky vysokému obsahu rodospinu  (látky s obsahem vitamínu A) v očních tyčinkách a obrazovou vrstvou nad sítnici, která násobí množství světla pronikající zornicí, vidí psi lépe za šera. Pes skvěle vidí na dálku, dokáže rozpoznat pohyb až na kilometr daleko. Naopak ale neumí dobře rozeznávat tvary nebo detaily. Díky binokulárního vidění dokáží krátkolebá plemena odhadnout vzdálenost velmi dobře. Naopak dlouholebá plemena mají široko postavené oči, a to způsobuje, že mají větší zorné pole a mají omezené prostorové vidění. Ostrost vidění má každé plemeno jiné. Nejlépe psi vidí na vzdálenost od sedmi až sta metrů.

Sluch

Sluch je u psů mnohem rozvinutější než u lidí. Je to neuvěřitelné, ale Váš mazlíček může slyšet dokonce ultrazvuk nebo zvuk o frekvenci až 35 000 hertzů. Tato schopnost má však i své nevýhody, jako například, že jim jsou velmi nepříjemné hlasité zvuky, jako například hlasitá hudba nebo ohňostroj. Výstřely jsou pro psy dokonce bolestivé. Jestliže Váš pes přestane dobře slyšet kvůli hlasitým zvukům z vnějšího prostředí, může ztratit i smysl pro rovnováhu. Velkou výhodou je pro psy to, že pokud se chtějí zaměřit jen na jeden zvuk, dokážou uzavřít své vnitřní ucho tak, aby ostatní zvuky oddělily.

Čich

Čich je u psů nejvyvinutějším smyslem. Díky jejich učenlivosti bývají psi dokonce pro svůj čich speciálně cvičení. Využívají se například k hledání drog nebo k sledování pachové stopy na zemi či ve vzduchu. Čichová paměť znamená to, že si dokáží zapamatovat opakované pachy. Nejlépe vyvinutý čich mají obvykle hlavně dlouholebí psi.

Chuť

Chuť u psa není příliš rozvinutým smyslem. Psi vnímají čtyři základní chutě: sladké, slané, hořké a kyselé. Vnímají chuť potravy spíše čichem. Podle chuti pes vylučuje několik druhů slin. Když ochutná potravu, budou se mu tvořit slizké a hlenovité sliny, ale jestli ochutná nějakou nepoživatelnou věc, jako například hračku, začnou se mu tvořit řídké sliny. Složení slin může ovlivnit správné trávení Vašeho mazlíčka.

Hmat

Hmat u psa znamená citlivost celého těla. Vnímat bolest, doteky či svědění. Toto vše funguje díky kožnímu smyslovému ústrojí. Nejcitlivější místo na těle je břicho, čenich, vnitřní část ucha a pohlavní orgány. Psi nedokáží hmat použít k rozpoznání předmětů.

Teď už jste se dostali na samotný konec. Snad se Vám tento článek o smyslech Vašeho mazlíčka líbil a dozvěděli jste se o něm něco nového.

Nosál vás překvapí a chovat ho budete skutečně s nadšením

Nosál je neobvyklé zvířátko pro chov, ale je v mnoha rodinách stále populárnější. Je to malé a nenáročné roztomilé stvoření, které může přinést radost právě do Vaší rodiny. Pokud tedy plánujete nosála, zde je pár typů, jak na něj.

Obecné informace

Nosál patří mezi medvídkovité šelmy. Jeho nos je velmi dobře vyvinutý – může jím otáčet až o neuvěřitelných 45°. Nemá ale tak dobře vyvinutý pouze nos, ale i jeho ostatní smysly stojí za řeč. Má velký smysl pro rovnováhu, kterou mu obstarává jeho dlouhý ocas. Je to všežravec. Ve volné přírodě žije hlavně v oblastech deštných pralesů (obvyklý výskyt je v Jižní Americe, Venezuele, Argentině až po Kolumbii), kde bývají podmínky pro přežití opravdu kruté. Může se dožít až 18-ti let. Když je samice v březí, trvá to přibližně 77 dní. Obvykle rodí 1 až 7 mláďat. Po porodu většinou bývají v dutinách stromů, kde samice mláďata kojí. Délka těla nosála je zhruba od 35 až po 68 cm. Výška bývá od 27 do 30 cm. Co se týče hmotnosti, je to asi 3 – 7,7 kg.

Chov

Nosál se dá poměrně jednoduše ochočit. Nehodí se moc do bytu, proto je lepší, kdyby měl nějakou větší klec venku nebo mu popř. Vyhradit celý pokoj. Je velmi zvědavý, a tak když ho na chvíli pustíte do domu, musíte počítat s tím, že je možné, že pár věcí rozbije. Naučí se chodit i na záchod. Nosálové musí být registrovaní a tedy i očipovaní. Je pro ně lepší, když se chovají ve skupině alespoň po dvou.

Obydlí

Pokud jste si vybrali místo vyhrazeného pokojíčku výběh, jsou vyhovující rozměry minimálně 3,5 x 3,5 m a alespoň 2,5 m na výšku. Co se týče zařízení obydlí, dejte mu tam větve, provazy, hračky, nějaké ty prolézačky, záchod a misky na vodu a na krmení. Doporučuje se tam dávat i domeček, který bude viset zhruba půl metru (může být samozřejmě i výš) nad zemí. Jako podestýlka postačí obyčejné hobliny (Můžou být i písek, štěpky, …). Celé venkovní obydlí by mělo být i dostatečně zateplené.

Potrava

Nosál je všežravec. Jako krmení mu postačí buď psí, nebo kočičí granule, zelenina, ovoce, maso, piškoty a další. Můžete mu také tak jednou za dva dny dát müsli tyčinku. Krmení by mělo být pravidelné. Dávka krmení by se měla pohybovat okolo půl kila. Obecně tedy můžeme říct, že se živí půdními živočichy, plody, hlízami a dokonce i ptačími vejci nebo mláďaty.

Očkování, očipování, odčervení

Každý nosál by se měl zhruba 3x do roka nechat u veterináře odčervit – pomocí tabletek. (Například CESTAL CAT, které jsou určené pro kočky, ale postačí i nosálům) Proti blechám existují speciální obojky nebo můžete použít přípravky FrontLine. Nosál musí být ze zákona očipovaný. Na základě čipu je mu vydán pas EU. (Slouží k cestovaní, dále se do něj zapisují všechna očkování) Co se týče očkování, nejdůležitější je nosála naočkovat proti vzteklině, panleukopenii, psince a parvoviroze + leptosiporze.

Zajímavosti

Byla to oblíbená zvířata pro první kolonizátory, kteří přijížděli do Jižní Ameriky. Jsou velmi inteligentní. Za to můžou drsné podmínky pro přežití v jejich přirozeném prostředí. Pro inteligenci je chovaly tamější kmeny. Ty si ochočovaly hlavně samičky – kvůli tomu, že byly hodně družné. Ty se pohybovaly se svými mláďaty ve volné přírodě. (Samci se přibližovali jenom, když byly samice v březích.) Samci byli ze samičí smečky po dovršení hranice dvou let vyhnáni a strávili zbytek života osaměle. Samci mezi sebou cítí rivalitu, a tak bojují téměř o všechno – o jídlo, o samici o místo k bydlení.

 

Doufám, že byl pro Vás článek o chovu nosálů zajímavý a přínosný a nosál už je neodlučitelným členem Vaší rodinky.

Jorkšírský teriér

Jorkšírský teriér

Jorkšír je často přirovnáván díky svému vzhledu ke lvovi. Jedná se o plemeno malého vzrůstu, které je velmi společenské. Hodí se do bytu a povahově je vhodný do rodinného prostředí. V dnešní době ho proslavily hlavně celebrity a tak se stává oblíbeným mazlíčkem i v našich domácnostech. Jeho výhodou je, že nelíná, takže je vhodný i pro alergiky.

Historie: Pochází z oblasti Yorkshire. V 11. století platil v Anglii pro poddané zákaz lovu, a tak si vyšlechtili teriéra. Původně byl chovaný anglickými poddanými, kdy sloužil k doprovázení horníků do šachet. Dále byl využíván k chytání potkanů a krys, popř. králíků. Dělníci pořádali i zápasy teriérů a krys. V 19. století se stal mazlíčkem dam z vyšší společnosti a dodnes je velice oblíben. Čistokrevným plemenem byl uznán roku 1886.

Povaha: hravý, inteligentní a živý. Je dobrým společníkem vyrovnané a temperamentní povahy. Výborný hlídač, který cokoliv nevítaného ohlásí štěkáním. Miluje děti a svým odzbrojujícím pohledem si získá každého. Milují zeleninu (mrkev a papriku)i ovoce.

Hmotnost: 1,8 kg – 3,2kg.

Výška: 20-25 cm v kohoutku.

Vzhled: krátké a pevné tělo. Krátký čumák s černým čenichem. Malá plochá lebka, rovná záda. Hrudník klenutý do písmene ,,O“. Ocas kupírovaný.

Věk: dožívá se 12-14 let

Barva srsti: dlouhá srst je rozdělena od nosu k ocasu pěšinkou. Na hrudníku je bohatě rostlá. Barevně se vyskytuje nejčastěji tmavá ocelová modř. Srst směrem od těla stává světlejší i o několik odstínů

Výchova: pozor, dá se snadno rozmazlit. Důležité je ve výchově usměrňování. Výchova se doporučuje do 2 let věku. Vhodné je zvykat pejska od malička na samotu. Pokud to neuděláte, vydrží celé hodiny naříkat. Je to statečný a nebojácný pes, dovolí si cokoliv i k velkým plemenům, proto je nutné ho ochránit, jinak by mohlo lehce dojít k úrazu.

Péče: Nutná je pravidelná údržba srsti v podobě česání několikrát týdně, aby nefilcovatěla. Koupání jen s kvalitním šampónem a kondicionérem. Pro lesk a výživu srsti se používají vitamíny. Protože jejich ochlupení nemá podsadu, jsou náchylnější na horko, déšť, chlad. Oblečky u tohoto plemene nejsou módním výstřelkem, ale spíše potřebou. Překvapivě i přes dlouholeté šlechtění, netrpí nijak zvlášť nemocemi. Často se vyskytuje jen zubní kámen, ale tomu se dá předejít čištěním zubů speciální pastou pro psy. Známá červená mašlička není na ozdobu, ale zabraňuje padání chlupů do očí a pak následnému zánětu.