Dokážete se postarat o psa? Zamyšlení pro budoucí majitele
Předtím, než se rozhodnete dovézt k vám domů čtyřnohého přítele, měli byste si ujasnit pár důležitých otázek a to sice:
1. chci aby žil pes se mnou nebo vedle mě?
2. chci malé nebo velké plemeno? fenu či psa?
3. jsem ochotna se kvůli němu/ní změnit?
Tyto otázky jsem vybrala záměrně, protože mi přijdou jako opravdu nejdůležitější. S příchodem pejska do vašeho světa se nemění jen jeho život, ale hlavně ten váš. Ač se to možná nezdá, je opravdu velký rozdíl, jestli váš pes žije vedle vás nebo s vámi.
Když jsme si s přítelem Radkem (dnes již manželem ) pořizovali psa, prakticky jsme měli jasno, že chceme opravdu velkého a statného hlídače. Takových plemen je samozřejmě hodně, ale nás víceméně zaujala nejvíce dvě a to sice: výmarský ohař a rhodeský ridgeback.
Obě tato plemena jsou lovecká a tedy i aktivní, což nám vyhovovalo, vzhledem k tomu, že jsme oba sportovně založeni. Kdo by tipoval, že jsme si vybrali ridgebacka, kvůli jeho „pruhu“ na zádech, mýlil by se.
Ano, vybráno bylo dle barvy, oranžová prostě zvítězila :-).. O pohlaví jsme víceméně ani nediskutovali, obecně známo, že psi (pumři) jsou celkově mohutnější.
Dnes už víme, že vybírat si psa, podle kritérií, která jsme zvolili, je absolutní blbost. Můžu jen děkovat nevím komu, že Radek dopředu načetl knihy o tom, co se smí a nesmí, o tom, kterak se o mazlíčka starat. Nutno podotknout, že nadšený z toho, že by se měl starat o „něco“ o co vlastně ani pořádně nechce, nebyl. Ale když muž miluje, je schopen potlačit spoustu svých vlastních přesvědčení.
Maxim, tak se náš hafan jmenuje, na nás vlastně zbyl. Což přikládám notné dávce štěstí, vzhledem k tomu, že vrh jedenácti štěňat obsahoval pouze tři pumry. Když vstoupíte do místnosti, proti vám se rozběhne deset malých kuliček a vy nevidíte modrou šňůrku, kterou má mít kolem krku váš pes, trošku znejistíte..nám ovšem stačilo podívat se o dva metry dál abychom zjistili, že náš mazlíček sedí v misce se žrádlem a nemá absolutně žádný zájem jít se s námi seznámit. Už tenkrát jsem ho bezmezně milovala. Za pouhé další dva týdny měl být náš..
Celou dobu jsem byla smířena s tím, že jak Maxík povyroste, půjde na zahradu do kotce, přeci jen nevystrčíme tříměsíční mimino v lednu ven na mráz. Radek nechal postavit luxusní kotec s dvoumístnou zateplenou boudou vystlanou kobercem a já se pomalu loučila s hedvábnou kuličkou, která spala každou noc pod mou dekou.
Ale jak jsem se já sama zamilovala na první pohled, Radkovi to stačilo na pohled pátý. Kotec zůstal opuštěný a Max dál rostl v našem malém bytečku. Jako oběť štěněčího věku počítám: okousanou lednici, troubu, dřevěné schody, pár střevíců, jedny adidasky a rozházené puzzle, které jsem skládala půl roku, po celém pokoji.
Ze štěněčích let vyrostl krásný a sebevědomý pes, který pořád, ač váží 43kilo, spí s námi v posteli. Život se nám změnil od základu, Max se na nás fixoval takovým způsobem, že chvíle delší než šesti hodin se pro něj stává nesnesitelnou. Časovou odluku chápe pouze ve spojení s velkým černým kufrem.
Je to parťák, jakého by člověk pohledal a i když nám „vzal“ část naší svobody, dnes už jsme si jisti, že jsme rádi, že se tak stalo. Máme kamaráda, který je s námi když jsme smutní, veselí, když se nám nedaří i když potřebujeme aby nás někdo vyslechl a neutekl od nás.
My se kvůli němu změnili a nikdy bychom to nevrátili zpět. Náš Max s námi opravdu žije a pokud je to pouto tak silné, žít bude navěky.
Jestli jste si jisti, že jste natolik silní, abyste se mohli postarat o psa, který s vámi bude, pokud to zdraví dovolí, minimálně deset let, že jste schopni tu být pro něj stejně jako on bude schopný být tu pro vás, potom do toho jděte! Lepšího přítele nenajdete.
