činčila – DomácíMazlíček

Nebojte se chovat činčilu

Činčila, jaký to úchvatný tvor. Činčila je hodně podobná křečkovi a to svým zjevem, chováním a stravovacími návyky. Je velmi praktická, každý kdo se s ní seznámí, má chuť si ji také pořídit. A to kvůli svému vzhledu i kvůli jejímu společenskému chování.

Domácí mazlíček

Je nenáročná, ale musíte se o ní dobře starat jako o každé domácí zvíře. Nevystavovat ji výkyvům teplot, dopřát ji líbivé a prostorné umístění a dbát na to aby se během dne mohla fyzicky vybíjet.

Je přátelská a můžete ji nosit s sebou kamkoliv půjdete. Lze ji hezky a elegantně schovat. Ale pozor aby vám venku někde nevypadla, může se už navždy ztratit. Proto je dobré si ji vychovat, aby uměla chodit na vodítku. Je to reálné.

Jak se chová

Vždycky dbejte na to, aby měla dost prostoru a měla hodně překážek a prolézaček. Je inteligentní, takže ráda uvítá nové a nové překážky ve svém místečku. Jsou přizpůsobivé, ale každý by se k nim měl chovat hezky. Vycítí špatné prostředí nebo klima a mohou i zemřít stresem, který na ně doléhá z vašeho chování nebo když je u vás doma něco děsí.

Také jsou dost zvědavé a nenajedené. Mohou vás pokousat, když je chcete skrz klec pohladit. Nemusí to bolet, ale každá činčila kouše jinak. Stejně jako křeček jsou v noci nejaktivnější, takže pokud možno tak ji na noc umístěte někam pryč od ložnice.

Ona a jiný tvor

Nedávejte ji dohromady s jiným zvířetem nebo jinou činčilou. Mohlo by to špatně dopadnout. Jediné kdy ji můžete skamarádit je situace kdy je ona ještě mládě a vy k ní přidáte jiné mládě to by bylo možné. Jinak si zvyknou na to, že ve vašem bydlišti se nachází i jiné zvíře. Hlídají si však své teritorium, takže jim do klece už jiné zvíře nedávejte ani jinou činčilu.

Co byste o ní měli vědět

Pozor na své věci. V tomhle případě je to škůdce. Když ji necháte volně pobíhat po bytě, tak vám přehrabe a hlodá všechno, na co přijde. Takže pozor na elektrické vedení, nohy u stolů nebo u židlí a může hlodat i do koberce. Spíš je lepší ji u toho hlídat, když je puštěná a v případě neplechy ji odnést buď zpět do klece, nebo do jiné místnosti.

Je uváděno, že jsou vhodné pro alergiky, ale ne vždy a u každého je toto tvrzení pravdivé. Záleží na tom, jak silnou alergii člověk má. Stejně jako si každý myslí že jsou činčily vhodné pro malé děti, také to není úplná pravda. Děti si s nimi chtějí hrát, ale toto zvíře opravdu není na hraní. Je divoké a spíše se potřebuje vybíjet než mazlit.

Patří mezi ohrožené druhy

Domů si nejčastěji lidé pořizují činčilu vlnatou. Je to totiž jediný druh, který žije v zajetí a z jeho ostatních druhů je nejpočetnější. Činčily jsou totiž ohrožené a většina z nich byla vyhubena už v přírodě nebo kvůli jejich srsti. Nicméně činčila vlnatá se ještě rozděluje na tři poddruhy a to: La-Plata, Costina a Raton

Rozmnožování činčil

Pokud se rozhodnete pro pár, samce a samici, musíte se řídit základními pravidly.

1) Pro páření musí být samice i samec starší 8 měsíců.

2) Samice by měla dosahovat váhy 550g, samec 500g aby se mohli pářit.

3) Další věc je, abyste měli připravenou jinou klec pro mláďata, abyste je mohli dát pryč od rodičů, až vyrostou. Nesmí se mezi sebou pářit! To je velmi důležité! Nemohou se spolu pářit kvůli deformaci až uhynutí mláďat.

4) Nesmí se spolu také nikdy pářit mutace bílá a bílá, velvet a velvet, pozor na to, dochází k úhynu mláďat a je to velmi nebezpečné!

Když je samička v říji, poznáte to tak, že sameček začne být hlučnější, bude ji pronásledovat a skákat na ni. Krátce po oplodnění ze sebe samička vyloučí hlenovou zátku, asi 3cm dlouho a takto poznáme, že je samice úspěšně oplodněna. Může se ale také stát že ji nenajdete, protože ji zahrabaly do podestýlky nebo ji pozřela.

Činčily jsou březí přibližně 16 týdnů a rodí se většinou 1 až 3 mláďata, ale tři jsou opravdu výjimkou, většinou jedno maximálně dvě. Velikou zvláštností je, že se mláďata narodí osrstěná a vidí. Samozřejmě březost poznáte i tak, že samička přibírá na váze a zvětšuje se jí bříško. Samicím bychom v době březosti měli dávat mnohem větší přísun potravy.

Většinou těsně před porodem tráví samička více času na dně klece. Je dobré klec před porodem vyčistit. Většinou rodí brzo ráno nebo v dopoledních hodinách. Porod je většinou velmi rychlý. Samičce nejdříve odejde plodová voda, poté placenta, kterou celou sežere a pak teprve mláďata. Z vlastní zkušenosti vím, že by se sameček neměl při porodu od samičky dávat pryč, protože jí pomáhá a ani při výchově mláďat – jsou oba moc dobří rodiče.

Když už jsou mláďata dost stará (8 týdnů) a žerou seno, granule, mají základní sociální návyky, můžeme je odstavit od samice a dát je do nové klece. Ale tady také pozor, pokud jsou sourozenci samec a samice, též je nedávat k sobě, aby se mezi sebou nespárovali.

Samička by se také 2týdny po porodu neměla koupat v písku, má ještě otevřenou dělohu a mohl by se jí tam dostat písek (zánět dělohy). Samička by také zpravidla neměla mít víc jak dva vrhy do roka, pokud jich má víc než dva, velice ji to vyčerpává.

Krmivo pro činčily

Zde si řekneme něco o krmivu pro činčily. I když se to nezdá, mají pestrou stravu. Základní stravou je voda a seno, k tomu samozřejmě patří i speciální krmivo pro činčily, které obsahuje spousty minerálů, které potřebují. V žádném případě je nekrmíme krmivem pro králíky nebo křečky, protože tyto krmiva obsahují ořechy a slunečnici a tohle činčily nesmí!

Takže pokud krmíme činčily kvalitním senem a granulemi, není potom už potřeba jim dodávat více minerálů a vitamínů.

Seno je pro ně velice důležité, mělo by být v kleci neustále k dispozici. Slouží pro čištění a správnou funkci střev. Je také dobré mít na seno nějakou nádobu, nejlépe závěsnou, kam ho můžeme nacpat. Pokud ho dáte jen tak na zem, všude ho roztahají.

Speciální granule pro činčily se také skládají z důležitých látek, jako jsou obiloviny ( oves, ječmen, pšenice) a jak už jme říkali, rozhodně ne krmivo pro křečky nebo jiné hlodavce – obsahují velké množství ořechů v kterých je mnoho tuku, které nejsou činčily schopné zpracovat a může to vést ke střevním nebo jaterním problémům.

Co se týká vody, pokud mají činčily dostatečný přísun ovoce, vodu nepotřebují skoro vůbec, ale samozřejmě vždy v kleci máme čistou vodu pro všechny případy i když zrovna činčily jí tolik nevypijí.

Pamlsky

Pamlsky jsou taky velmi důležité, řekneme si proto, které dávat a které ne.

Pamlsky ano:

* Ovesné vločky

* Dobře vysušený chleba nebo rohlíky

* Sušené kousky ovoce (křížaly, sušené švestky, hrušky, rozinky)

* Větvičky jedlých stromů (třešeň, švestka, jabloň)

* Kousky jablíčka

Pamlsky ne:

* Čerstvá tráva nebo bylinky (může způsobit nadýmání)

* Oříšky

* Slunečnice

* Vlastně jakékoli ořechy (obsahují mnoho tuku)

Chovné prostory činčil

Jak by měla vypadat klec, neboli bydlení pro činčilu? Můžeme si ji podrobně projít.

Klec musí mít určité rozměry. Výška by měla být minimálně 1metr a dostatečně prostorná s dostatečným množstvím poliček. Nedílnou součástí klece musí být větve ovocných stromů na hlodání a obrušování zubů i pro šplhání.

Podestýlka můžou být piliny nebo hobliny, také jsou speciální podestýlky pro činčily. Určitě by měla klec obsahovat také napáječku s čerstvou vodou a mističky na krmivo – nejlépe závěsné.

V kleci by také měla být větší nádoba s pískem pro činčily, ve kterém se koupou, aby si udržovaly stále hezkou a čistou srst. Je lepší při každodenním pouštění činčil ven, jim misku s pískem dát doprostřed místnosti, protože určitě z misky něco vysypou. Pozor nikdy činčilu nekoupejte ve vodě!!!

Další věcí v kleci by měl být domeček. Nám v domečku nechtěly spát tak jsme zvolili hamak závěsný, ten si velice oblíbily a spaly jedině tam.

Určitě by se měly objevit v kleci i nějaké hračky nebo věci na kousání, jinak budou okusovat celou klec. My jsme volily velké větve stromů, chvilku jim trvá, než se na nich vyřádí… a taky kostky s vápníkem. Pozor aby neobsahovali sůl, jen čistý vápník!

Ať už se rozhodnete pro jakoukoli klec – drátěnou nebo dřevěnou, hlavně aby měly dostatek prostoru na běhání a skákání a také aby byla klec dobře zabezpečena. Z vlastní zkušenosti vím, že spousty zavírání si dokážou otevřít a pak se divíme, že přijdeme z práce a činčilka nám běhá po bytě.

Chov činčil

Činčila, říkáme si, copak je to za zvířátko? A jakpak to vůbec vypadá? Znám to?

Jsou to krásní tvorové a pokud si je ochočíte, velmi vděční. Dá se říci, že je to něco mezi veverkou a králíkem. Jsou různých barev a mutací těchto zvířátek, řekla bych, je až nespočetně mnoho.

Nejčastěji chované druhy

* Činčila standard – barva tmavě až světle šedá

* Black velvet – sametově černé zbarvení se světlým bříškem

* Wilson white – celá úplně bíla krom konců uší a ocasku ty má černě nebo tmavě zbarvené

* Black ebony – barva ebenově černá

* Tower beige – dominantní béžová

* Afro violet – barva fialová

* Činčila sapphire – lesklá tmavší šedo modrá barva

* Dark ebony – úplně uhlově černá

To by byly asi ty nejvíce chované druhy barevných mutací. Pokud se rozhodneme, že si činčilu pořídíme, musíme myslet hlavně na to, abychom jí mohli věnovat dostatek času a také velké chovné prostory. Činčily potřebují denní vypouštění z klece a proběhnutí, jsou velmi hyperaktivní. Také potřebují hodně pozornosti a péče, jinak vám obrátí klec „vzhůru nohama“.

Další věcí je, jestli se rozhodnout pro jednu nebo pro dvě činčily. Pokud bude jedna, vyžaduje dvakrát více času, pokud dvě budou mít navzájem společnost a nebude to tolik náročné. Ale pozor, ne každá činčila se snese.

Další pravidlo nezbytné pro chov činčily – nejsou mazlíčci na mazlení, mají v sobě hodně genů z divočiny, a proto nemají rády, když na ně saháte nebo je chytáte. Pořád nejsou natolik přizpůsobeny, aby jste se s ní mohli mazlit, jako například s králíkem. Nezoufejte, v každém případě jsou i výjimky, které potvrzují pravidlo a pokud jsou ochočené, rády po vás budou běhat a drbat vás ve vlasech a myslím, že i při pravidelném vypouštění z klece si s nimi užijete mnoho legrace.

V neposlední řadě nesmíme zapomínat, že činčily jsou hlodavci a to velmi zdatní, takže pro výběh mimo klec musíte zajistit místnost, kde nebudete mít nic, co by Vám mohly zničit. Na spousty věcí jsou to poměrně chytrá zvířata, ale na okusování nábytku a zdiva asi ne. Nepochopí, že to nemají dělat, takže jediná možnost hlídat je a odhánět, nebo je nechat běhat v místnosti, kterou nezničí. Další pozor bychom měli dávat na kabely jakékoliv, rozkoušou vše, co jim přijde pod tlamičku, takže pokud pouštění mimo klec, vždy s dozorem.

V každém případě, ať tak či tak, jsou moc milými a zábavnými společníky v domácnosti a nikdy se s nimi nebudete nudit.

Ochočení činčil

Ochočení činčil není jednoduchá věc, jako u každého zvířátka, které si přivezete domů. Poté, co si činčilu přivezete domů, je dobré ji hned dát do klece a ne ji vypouštět ven. Musí si na Vás zvyknout je to velice energické zvíře.

Obydlí činčil

Klec by měla být veliká podle toho, kolik činčil chcete chovat, ale i jedna činčila potřebuje prostor a pohodlí. Nejlepší klec je drátěná, neměla by být ničím natřená, protože rádi okusují klece. Spousty lidí, včetně mě jsme zvolili klec vlastní výroby ze dřeva. Jediná nevýhoda je že ji okusují. V kleci by neměly chybět poličky, aby činčily mohly skákat z poličky na poličku. Jsou velmi pohyblivé a málokdy zůstanou v klidu.

Pokud budete vyrábět svou vlastní klec, nezapomínejte na potažení silným pletivem, které nerozkoušou, rádi koušou a slabé pletivo pro ně není překážka. Další věcí je umístění klece – měla by být na světle, ale ne na přímém slunci, nebo v průvanu, mohly by totiž onemocnět. Nedílnou součástí klece by měly být větve nejlépe ovocných stromů. Činčily nejen že po nich lezou, ale obrušují si o ně zuby, proto větve nesmějí v žádném případě chybět.

Aklimatizace činčily

Jak má klec vypadat jsme si řekli a vrátíme se k tomu, co dělat, když činčilu přivezeme domů:

Dáme ji do klece a budeme ji chvilku pozorovat, než prozkoumá své nové okolí. Po nějaké chvíli strčíme do klece celou ruku a počkáme, co se bude dít. Činčila vám po ní pravděpodobně začne lézt a prozkoumávat. Můžeme zkusit dát na dlaň rozinku (jejich nejoblíbenější pamlsek) a počkat, až si pro ni přijde a uvidíte, že ano, protože rozince neodolá žádná činčila. Pak můžete zkoušet různé praktiky – otevřít dvířka, nastavit se ke kleci tak, aby Vám mohla skočit na ramena, i tam bude velmi spokojená.

Pokud máme tohle vše za sebou a činčila i Vy jste to bez problému zvládli, nechte otevřená dvířka a činčilu nechte vyběhnout z klece. Sami si sedněte v místnosti na podlahu a pozorujte co se bude dít. Pokud k Vám přiběhne a vyskočí si na Vás dejte jí rozinku jako pamlsek a za nedlouho budete kamarádi.

Je to dlouhý proces ochočování, ale pomalu a jistě si na Vás zvykne a pak už stačí, když Vás uvidí, bude Vám skákat po rameni a nohách, bude Vás drbat ve vlasech. Samozřejmě nikdy to nebude zvířátko na mazlení, sem tam se nechá podrbat za dobrotu, ale nikdy se s ní nebudete moci muchlovat, nemají to rády.

Spousta lidí říká, že je to kvůli ještě nevyprchaným genům z divočiny, někdo zase, že nemají rády, když se na ně sahá kvůli srsti. Názory jsou různé, jediné, co mohu potvrdit z mnoha odchovaných činčil je to, že jsou činčily, které se nenechají ani pohladit a jsou činčily, které si ke mně přijdou jedině pro podrbání a laskání. Z toho vyplývá, že každá z nich je jiná a jedinečná.