Vodní versus suchozemská želva: co si nesmíte splést

Jak druhy rozeznat na první pohled

Vodní želvy mají obvykle plošší, hydrodynamický krunýř a ploché nohy s plovacími blánami mezi prsty, přizpůsobené k pohybu ve vodě. Suchozemské želvy naopak mají vysoký, klenutý krunýř a silné, sloupovité nohy uzpůsobené k chůzi a hrabání, bez plovacích blan.

Rozdíl je vidět i na hlavě a krku – vodní druhy mají často delší, pohyblivější krk kvůli lovu potravy pod hladinou, zatímco suchozemské druhy mají krk kratší a mohutnější, přizpůsobený spíš k dosahu po listech a plodech. Přehled konkrétních druhů chovaných u nás najdete v článku druhy želv a plazů pro terárium. Vodní druhy se navíc obvykle pohybují mnohem rychleji a mrštněji, zatímco suchozemské želvy jsou pomalejší a jejich pohyb je uzpůsobený k dlouhé chůzi po pevném povrchu, ne k rychlému úniku. Podobně nápadný rozdíl v tělesné stavbě podle způsobu života je vidět i u jiných druhů zvířat, srovnání nabízí přehled plemena psů, kde se také výrazně liší tělesná stavba podle původního účelu chovu.

Úplně jiné nároky na prostředí

Vodní želva potřebuje prostorné akvárium s dostatečnou hloubkou vody pro plavání, filtraci, suchý ostrůvek pro vyhřívání a UVB osvětlení nad vodní hladinou. Suchozemská želva naopak žije v suchém teráriu se substrátem k hrabání, mělkou miskou na pití a teplotním rozdílem mezi teplou a chladnou stranou prostoru – základní nastavení chovu popisuje článek jak se starat o želvu.

Tahle dvě prostředí nejdou nijak kombinovat ani zaměnit – umístění suchozemské želvy do akvária s vodou nebo vodní želvy do suchého terária je pro zvíře vážným zdravotním rizikem, ne jen nevhodným bydlením. Rozdíl je i ve vlhkosti vzduchu: nad vodní hladinou akvária je vlhkost přirozeně vyšší, zatímco suché terárium suchozemské želvy potřebuje naopak spíš sušší vzduch s možností krátkodobého zvlhčení.

Vybavení, které se u obou typů liší

• Vodní želva: filtrace vody, ohřívač vody, suchý ostrůvek, UVB nad hladinou.
• Suchozemská želva: substrát k hrabání, mělká miska na pití, tepelný zdroj a UVB nad suchou plochou.
• Vodní želva: pravidelná výměna a čištění vody kvůli zatížení organickými látkami.
• Suchozemská želva: pravidelné doplňování a čištění substrátu, kontrola vlhkosti vzduchu.

Jídelníček obou skupin

Vodní želvy bývají v mládí výrazně masožravější, s vyšším podílem živočišné složky v jídelníčku, a s věkem u řady druhů podíl rostlinné stravy roste. Suchozemské želvy jsou naopak převážně býložravé po celý život, s jídelníčkem postaveným na listové zelenině a bylinách s vysokým obsahem vlákniny.

Podrobný jídelníček pro suchozemské druhy najdete v článku čím krmit želvu, seznam potravin, které naopak nikdy nepatří do misky žádné suchozemské želvě, pak v textu co želva nesmí jíst. Záměna jídelníčku je stejně nebezpečná jako záměna prostředí – vysoký podíl bílkovin, vhodný pro mladou vodní želvu, u suchozemského druhu dlouhodobě zatěžuje ledviny.

Nejčastější druhy u nás

Mezi vodními druhy chovanými v domácnostech patří nejčastěji různé druhy želv bahenních a příbuzných vodních druhů, které se v obchodech prodávají jako mláďata jen pár centimetrů velká. U suchozemských druhů se v chovu často objevují menší druhy vhodné i pro terárium v bytě, vedle větších druhů náročnějších na prostor.

Před koupí je vždy nutné znát přesný druh, ne obecné označení „vodní“ nebo „suchozemská“ – konkrétní nároky na velikost, teplotu i jídelníček se liší i v rámci jedné skupiny. I dva druhy označené shodně jako „suchozemská želva“ mohou mít rozdílné nároky na vlhkost, velikost dospělého jedince i teplotní rozpětí, takže obecná nálepka nikdy nenahradí ověření konkrétního druhu. Detailní přehled najdete v článku druhy želv a plazů pro terárium. Obchodníci navíc mládě často popisují obecně jako „vodní želvička“ nebo „suchozemská želvička“ bez konkrétního druhu, což pro plánování chovu ani zdaleka nestačí.

Jak velká želva vyroste

Velikost dospělého zvířete se u jednotlivých druhů liší v řádu násobků – od menších druhů, které se vejdou do terária v bytě, po velké druhy, jejichž dospělá velikost vyžaduje samostatnou místnost nebo venkovní výběh. Mládě koupené v obchodě proto vůbec nevypovídá o tom, jaké prostorové nároky bude mít za pár let.

Před pořízením je nutné zjistit dospělou velikost konkrétního druhu a naplánovat prostor dopředu, ne řešit až ve chvíli, kdy zvířeti přestane stačit terárium, ve kterém vyrostlo z mláděte. U vodních druhů navíc s růstem roste i objem potřebné vody a výkon filtrace, takže i zdánlivě levný chov se může postupně prodražit o nutné dovybavení akvária. Podobně jako u suchozemských druhů platí, že mládě z obchodu nikdy nevypovídá o konečných nárocích na prostor a vybavení, které přijdou až s dospělostí.

Proč se suchozemská želva utopí

Suchozemská želva neumí trvale plavat – nemá k tomu uzpůsobené nohy ani hydrodynamický tvar krunýře a plavání je pro ni fyzicky namáhavé. V hluboké vodě se rychle vyčerpá, a pokud nemá kam vylézt, může se utopit i za pár minut, což je jeden z nejčastějších omylů nových majitelů, kteří si spletli druh.

Krátká, mělká koupel je pro suchozemskou želvu naopak prospěšná – rozdíl mezi bezpečnou koupelí a nebezpečnou hlubokou vodou je právě v tom, že zvíře musí vždy dosáhnout nohama na dno.

Nejčastější chyby z obchodu

Časté omyly začínají už u nákupu – mládě je malé a podobné napříč druhy, takže si kupující snadno splete vodní a suchozemský druh, nebo dostane od prodejce nesprávnou informaci o dospělé velikosti a nárocích. Řešením je nikdy nekupovat zvíře bez jistoty o přesném druhu, ideálně ověřeném u chovatele nebo specializovaného obchodu, ne podle vzhledu v akváriu. Užitečné je i požádat o fotografii nebo doklad k rodičům mláděte, pokud je prodejce má k dispozici, protože to usnadní pozdější určení druhu.

Ověření přesného druhu před koupí je stejně důležité jako u jiných zvířat, kde se navzájem pletou podobně vyhlížející plemena – srovnání nabízí přehled plemena králíků.

Kolik let vám želva vydrží

Obě skupiny patří mezi dlouhověká zvířata, u řady druhů se dožití počítá na desítky let, u některých suchozemských druhů dokonce přesahuje délku lidského života. To je zásadní rozdíl oproti většině jiných domácích zvířat a je potřeba ho zvážit jako závazek na celý zbytek života, ne jen na pár let. Rozhodnutí o pořízení by proto mělo počítat i s tím, kdo se o zvíře postará, pokud se změní životní situace majitele dřív, než zvíře dožije.

Konkrétní délka dožití se liší podle druhu, velikosti i podmínek chovu – při výběru se proto vyplatí srovnat i nároky jiných dlouhověkých domácích zvířat, například v přehledu plemena koček.